Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Náboženství už odpradávna doprovází lidskou kulturu. Přeci jen už i v pravěku se vyskytovalo mnoho kultů uctívajících různé věci, většinou takové, které byly spojené s mocí přírody. Začaly se objevovat první rituály spojené s různými událostmi lidských životů, které nás doprovázejí i dodnes. Pomáhala tak vytvářet první známky toho, co dnes známe jako kultura. Náboženství inspirovala a dodnes inspirují lidi k tvorbě ať už vcelku primitivních věcí, jako jsou hliněné sošky, či těch mnohých krásných náboženských budov, nad nimiž se dnes pozastavujeme s otázkou, jak je dokázali postavit? Pozoruhodná vlastnost náboženství je ta, že dokáže zároveň stmelovat i rozdělovat. Jak můžeme vidět na různých monoteistických náboženstvích dneška, dalo by se říct, že věří v to samé, věří v jednoho všemohoucího boha, ať už ho nazývají jakkoliv. V to, že by se mělo žít podle nějakých "pravidel", ale i přesto se tyto zdánlivě stejné organizace (či aspoň založené na podobném základu) často hádají a nesnášejí mezi sebou navzájem. Proč tomu tak tedy je, když hlavním poselství je (prý) mír a láska?

Musím rovnou říct, že sama jsem jako mnoho lidí dnes, nevěřící. Rodiče se rozhodli zastávat v ohledu náboženství názor, že by mě měli nechat si své náboženství vybrat. I přes jistý tlak svých vlastních rodičů mě tedy nepokřtili. Myslím, že můj názor je proto v ohledu na náboženství vcelku nezaujatý, ale zároveň i někdy trochu mimo, protože jsem nikdy nebyla součástí žádných náboženských spolků, a tak nemohu vše posoudit z první ruky.

Osobně se mi víc než monoteistická náboženství líbí náboženství polyteistická. Ráda se zajímám o antickou mytologii a mezi jejich bohy a tím jedním Bohem vidím hlavně jeden zásadní rozdíl. Zatímco řečtí či třeba římští bohové mi přišli trochu víc "lidští", Bůh s velkým B se mi zdá vnímán jako jakýsi ideál, ke kterému by se mělo vzhlížet. Každý z bohů řeckého (popřípadě i římského) náboženství byl vypodobňován jen s mocí nad určitou částí a také s chybami, které jsou lidem vlastní. Různými hříchy, kterým se právě monoteistická náboženství snaží vyvarovat. Na jednu stranu nejspíš dává smysl, že se chtějí vyvarovat "hříchům", ale proč přitom pamatovat na někoho, kdo je tak mocný a dokonalý, že pro něj jsou hříchy nemyslitelné a my jsme naprosto hrozní, když jsme se dopustili něčeho nám vlastního. Navíc každé náboženství přistupuje k "hříšníkům" svým vlastním způsobem, některé více, některé méně drastickým a některé až absurdně nepochopitelným.

S náboženstvím také přichází mnoho předsudků, kterých občas není tak jednoduché se zbavit. Ať už je to radikalismus spojený především s islámem nebo problémy spojené s odíváním. Různé symboly jsou rozpoznávacími znaky různých náboženství, jakousi možností člověka vyjádřit své náboženství světu, která by podle mě měla být spíš dobrovolná. Proč tedy mnoho náboženství vyžaduje po lidech určitý úbor, který občas může jít proti jejich komfortu? Tahle problematika se spíš týká těch "exotičtějších" náboženství, proto ji okolo sebe v Evropě (vyjímaje muslimek v cizích zemích) moc nevnímáme.

Ve svém nejbližším okolí se spíš nejčastěji setkáme s křesťanstvím, které už samo má mnoho podob. Mám pocit, že ale křesťané v dnešní době jsou převážně lidé, kteří prostě nosí křížek na krku a do kostela si zajdou, "aby se neřeklo". Už pak tedy nejde tak moc ani o nějakou duchovní víru, žití podle pravidel, jako spíše o to, aby se prostě nevyčnívalo z davu. V Česku to tak moc nevidím, ale ze čtení různých knih, sledování filmů a seriálů mi přijde, že v Americe je to vcelku běžné. Podobná věc se děje i v zemích, jako jsou Rusko a Ukrajina. Díky převaze pravoslavné víry se můžete všude setkat s ikonami svatých, samozřejmě křížky na krku a na každém rohu vedle skoro podprůměrných budov i s velkým kostelem s pozlacenými kupolemi. I přestože každý má ikony, kde jen může, jde jen málokdy o hlubokou duševní víru. Spíš než pravoslavné křesťanství bych se tomu odvážila říkat "kult peněz".

Co se týká duševních náboženství, jako jsou buddhismus nebo taoismus - před nějakou dobou jsem se rozhodla se trochu víc zajímat (v důsledku dnešních trendů) o takové druhy vyznání. Myšlenky samotných náboženství jsou zajímavé, ale nejspíš nemám vztah k jejich duchovním procedurám. Proto můžu říct, že sice spíš věřím víc na karmu než ve velkého Boha, ale i přesto se necítím ani jednomu nijak oddaná.

Doteď jsem si tedy nenašla k náboženství žádný osobitý vztah, spíš pozoruji, co se děje okolo mě a ve světě, a snažím se s jednotlivými náboženstvími seznámit. Z toho, co znám z historie, se mi zdá, že náboženství bylo osvojeno jako osvědčený nástroj hromadné manipulace, kterému se, pro mě z nepochopitelného důvodu, daří (jen v oslabenější verzi) doteď. Z náboženství vzešlo mnoho dobrého, ale i mnoho špatného a kdo ví, jestli to špatné nakonec náhodou nepřevládá. Všechny ty nesmyslné války, boje, hádky o to, kdo že to vlastně stvořil tu naši planetu a život na ní. Netvrdím, že svět nestvořili bohové, Bůh, netvrdím ani, že neexistují. Pochybuji o nich jen o trochu více než o vědeckých teoriích. Když jsem asi před rokem četla odbornou knihu, ve které se autor snažil dokázat, že jsme byli "vyšlechtěni" mimozemšťany, řekla jsem si, že i na tom může něco být, že třeba ti naši bohové mohli být právě mimozemšťany, přeci jen, odněkud jsme tu představu, podnět vzít museli.