Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To je tak, nemusíš být vědma, ale nakonec pochopíš, že věci, které v životě prožíváš, jsou jen Tvůj vlastní výtvor. Tvoje vlastní fantazie, Tvá vlastní představa. Nemusíš přemýšlet nad tím, proč to tak je, když se dokážeš ztotožnit s tím, co je a není fakt. "Pozor!" nejedná se o teorie - je to Tvůj vlastní život - This is Your Life!!!
Každý v životě dokáže jen to, na co se sám v sobě cítí. Taková je praxe, takový je život sám.
Jestliže dokážeš pravý opak, pak se stáváš nesmrtelným a všemocným. Nic takového ani Tebe nečeká. Jediné, co v životě můžeš dokázat, je Tvůj vlastní, ale maximální výkon, jako ve fyzice.
Motor o Výkonu 1400 kW nedokáže nikdy vyvinout větší výkon, než na který je konstruovaný. Taková je praxe - jako ze slabikáře.
Zkus dokázat, že se pletu, a dostaneš se na hranici maximálního výkonu své podstaty a pokud vyvineš výkon o 85 % síly své osobnosti, pak jsi jen na úplném konci svých sil.
Člověk je jako buňka, jako krvinka v okruhu lidského těla. Ráno vstane a rychle běží na místo A, aby se odpoledne mohl vrátit s dobrým pocitem k místu B. Jako krev, která okysličuje lidské tělo. Neznám hyperaktivní krvinku, která lítá z bodu A do bodu B rychleji než ostatní. Jen se uklidni a nechej se vést osudem lidské přirozenosti. To je jediná možnost jak zůstat sám sebou a přitom neztratit svojí vlastní osobnost. Možná, že máš teď úplně jiný názor, ale i to je jakási podstata Tvého chápání. Tvůj vlastní rozum a názor Ti přece může nastavit cestu Tvého chápání úplně jinak než mně. Za to se nestyď, za to se nezlob na člověka, který píše tato slova.
Možná, že jednou usedneš ke klávesnici Tvého počítače nebo retro psacího stroje a napíšeš lepší úvahu než já. I to se může stát a stane se v případě, že Tě má slova něčím rozčílí nebo urazí. Pořád se jedná jen o Tvůj vlastní osud a vlastní jednání, které sám v sobě ovlivňuješ tím, jaký/á jsi.
Když se Tě někdo zeptá: "Jak se máš?" Nemusí být Tvá odpověď vždy: "Mám se skvěle - And You?" Máš právo na to být něčím jiný, rozčílený nebo dojatý.
Tvé pocity přece určují to, jak se během dne budeš chovat a jaké další životní kroky se Ti podaří.
Vzpomínám na to, když jsem měl vážně dost blbý den a od rána se cítil jako zrnko prachu uprostřed polní cesty. Ten den jsem dostal do ruky smlouvu s nejprestižnějším rádiem v České republice. Pro mě životní úspěch, krok č. 1 k naplnění životního přání. Díky tomu jsem na své okolí působil jako člověk, který si jen v dané chvíli nedokáže na 100 % věřit. Možná jen díky tomu jsem se dostal na místo, kam se chce v současnosti dostat dalších tisíc lidí bez vyloženě vrozeného talentu jako já.
Byla ve mně cítit pokora a nejistota, tak přirozená a nehraná, že se na ni dalo rukou sáhnout a cítit, jak ji prožívám. Stačí se jen ráno vzbudit a být sám sebou.
Kdybych nastoupil do jednání s lidmi kompetentními a působil jako někdo jiný, asi by mne těžko přijali do svého týmu. Věděl jsem, že to tak nejspíš bude a jediný, co jsem udělal, bylo, že jsem svého přesvědčení využil. Je to vlastně jako příběh. Příběh, který se nepíše promyšleně, ale přirozeně a tak rozpačitě, jako je život sám. Ano dnes jsem na místě, bodu C, kde jsem posledních osm let chtěl být. V situaci, která potká člověka jenom v případě, že si ji opravdu srdečně přeje. V místě, kde se chce pokaždé, když v noci usíná, probudit. Stal jsem se členem nejprestižnějšího rádia v České republice. I to je dost velké území na to, aby si člověk připadal bezmocně. Stačí jedna soutěž. Jedna Reality Show, která během jednoho čtvrtletí najde v úplně obyčejných lidech desítku zajímavců, kteří budou další dva roky vyplňovat stránky bulvárního tisku. Je to tak jednoduché a tak prosté.
Občas si říkám, proč zrovna já? Proč z desetimilionové populace lidí vybrali zrovna mne a dali mi tu šanci stát se někým výjimečným.
Mohl to přece být kdokoliv jiný, někdo s mnohem větším talentem a vrozeným smyslem pro humor, aby dokázal pobavit masu lidí denně chodících do zaměstnání nebo škol. Ne, necítím se teď lépe než ostatní. Možná o něco hůř. Na rozdíl od člověka, který dostal práci na poště, nevím, co přesně mám dělat. Nikdo mi neřekl, jaký mám být. Doufají, že sám pochopím, kdo a čím jsem, abych mohl dál své pocity předávat lidem, kteří jen poslouchají a čekají na to.
Pak se dostaneš na své vysněné místo, bod C, kde jsi celý život chtěl být, a zjistíš, že vlastně nevíš, co Tě k tomu vedlo. Přirozeně jsi chtěl být součástí celého toho kolotoče, ale vlastně vůbec nevíš proč. Jako když se pes rozeběhne za slepicí, zakroutí jí krkem a pak čeká na to, až to jeho pán zjistí. Sám vlastně neví, jestli dostane výprask, nebo bude pochválen za svou přirozenost.
Jediné, co vím je, že pokud jsem to udělal a v životě bych své počínání nezměnil, musím dokázat, že na to mám. Jestli jednou zjistím, že jsem do své práce dal úplné maximum a neuspěl jsem, pak nemůžu říct, že jsem se o to alespoň nepokusil. Je to možná daleko důležitější než úspěch sám. Večer se mi usíná velice dobře a co Tobě?
I tak děkuji za upřímné vyjádření Tvých pocitů...