Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• komparace vybraných literárních postav

Úvod

Pro porovnání dvou literárních postav jsem si vybrala Annu Kareninu a Lízu Doolitlovou.

První zmíněná postava Anna Karenina je ze stejnojmenné knihy, kterou napsal ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj.
Děj příběhu se odehrává v Moskvě, Petrohradě a na statku Levina. Námětem bylo především pokrytectví a předsudky ve vyšší ruské společnosti.
Ve chvíli, kdy začal Tolstoj tuto knihu psát, byl rozhodnutý, že Annu vylíčí v těch nejhorších barvách a odsoudí ji jako hříšnou ženu, která opustila manžela i syna. Během psaní se ale nad hrdinkou své knihy trošku slitoval a začal ji vidět jako vzácně upřímnou ženu, která se z celého srdce oddala své skutečné lásce, za cenu opovržení ruské pokrytecké společnosti. Tato skutečnost je ukázkou kouzla ručně psané knihy v době, kdy nebyly počítače. Spisovatel začal psát knihu s určitým záměrem, měl představu o dějové linii, ale postupem času se mohly jeho vize měnit, mohl začít soucítit s postavami v knize a záměrně měnit jejich charaktery a osudy. Myslím si, že hlavně díky této skutečnosti vznikaly velmi silné příběhy a slavná díla.

Druhá hrdinka Líza Doolitlová je z knihy Pygmalion, což je dodnes jedna z nejznámější divadelních her napsaná G.B.Shawem.
Zde se autor inspiroval antickým dílem Proměny. Muž jménem Pygmalion vytesal sochu s podobou bohyně Afrodity, do které se zamiloval, prosil řeckou bohyni lásky a krásy Afroditu, aby sochu oživila, Afrodita jeho prosby vyslyšela, a tak byla stvořena Galatea, kterou si Pygmalion vzal za manželku. Nejde však o mýtus všemocné lásky jako u Ovidia, ale o aktuální problematiku ženské emancipace a lidské důstojnosti.
Děj příběhu se odehrává v Londýně, kde se prodavačka květin Líza Doolitlová náhodně setkává s fonetikem Higginsem.

Anna Kareninová

Annu Arkaďjevnu Kareninovou často lidé vnímají jako symbol věčně utrápeného ženského srdce. Anna byla velmi krásná žena, okolo které se muži stále motali. Nebyla ale jen krásná, byla to také velmi vzdělaná a inteligentní žena. Anniným nejcharakterističtějším znakem bylo žít život podle vlastních pravidel.

Věřila v lásku - a to nejen romantickou a mileneckou, ale i rodinnou a přátelskou. To lze vidět v její lásce k synu Serjožovi a v jejím úsilí pomoci bratru Stivovi a Dolly v manželské krizi. I přestože věří v lásku, její sňatek není uzavřen z lásky, nýbrž z rozumu - teta, která ji vychovávala, přinutila Alexandra Karenina, aby si ji vzal, protože jí záleží na tom, aby Anna byla dobře vdaná a zabezpečená. Anna, která je velmi citově založená, však v manželství trpí, ale začne si to uvědomovat, až když pozná Alexandra Vronského, muže, jenž je naprostým opakem jejího konzervativního manžela. Začne mít výčitky svědomí, protože pochopí, že nemiluje svého manžela.
"Přeci je to dobrý člověk, spravedlivý, laskavý a ve svém oboru vynikající," říkala si Anna, když se vrátila z Moskvy do Petrohradu, jako by ho obhajovala před někým, kdo by ji nabádal, že ho nemusí milovat.

Anna zatouží po oficiální svazku s Vronským, a tak se přizná manželovi. Karenin se však rozvést nechce a je ochoten s ní zůstat v manželství. Anna však touží žít opravdový život, hlavně v lásce, po boku muže, kterého miluje a který miluje ji, místo toho falešného s manželem, který je plný přetvářek a bolesti. Obviní svého manžela, že "dusil vše, co v ní bylo krásné."
Karenin nemůže uspokojit její touhu po vášnivé lásce, protože je typický konzervativní muž a Anna hledá lásku svobodnou a naplněnou.

Dlouho se rozhoduje mezi manželem, synem ("Je jisté, že já jsem zavinila neštěstí tohoto člověka, nechci z toho neštěstí nic vytěžit, i já trpím, zřekla jsem se všeho, co mi bylo nadevšechno drahé, dobrého jména a syna. Spáchala jsem zlo, a proto odmítám štěstí, rozvod nepodepíšu.") a Vronským ("Obdiv a lásku, co k němu cítila, ji velmi často lákala. Neodvážila se však před ním ukázat, protože si uvědomuje v porovnání s ním svou bezvýznamnost. A nyní se ničeho více nebála, jako toho, že ztratí jeho lásku."). Ale nesnese pomyšlení, že přestože se všeho kvůli němu vzdala, tak ji Vronský považuje za překážku ve své svobodě ("Má láska je nyní vášnivější a sobečtější, jeho láska uhasíná. Chce být ode mě daleko. Kdybych tak mohla být i něco jiného než milenka, co prahne jen a jen po jeho něžnostech, já však nemohu a ani nechci být nic jiného. Už dávno mě nemiluje. A kde končí láska, tam začíná nenávist.") - Takto autor odsoudil Annu za její hříchy podle páté knihy Mojžíšovy ("Máť jest pomsta a odplata.").
Vronského city vůči Anně ochladnou a Anna si začne uvědomovat, že je nemožné skloubit lásku k Vronskému a lásku k synovi.

Annu na Vronském zpočátku jejich vztahu velmi upoutal jeho smysl pro čest a velmi jí to imponovalo. Postupem času však vidí tuto jeho vlastnost jako velkou překážku, protože Vronský nebere žádný ohled na Anniny city a i přesto, že je ona psychicky zdeptaná, donutí ji dělat věci, které nechce, jen aby dostál své pověsti čestného muže, jenž vždy dělá věci přesně tak, jak je to správné. Z hrdé, sebevědomé, ve společnosti velmi oblíbené ženy, která se ráda baví, se postupně stane krutá, pomstychtivá "troska", která začne mít sklony k sebepoškozování a která má jediný cíl - udržet svůj milostný vztah.

Krutá ruská vyšší společnost, která Annu za její činy odsuzuje, dohání Annu k depresím. Začne být závislá na alkoholu a morfiu. Přestane do společnosti úplně chodit, ale velice trpí a není spokojená, protože je velmi extrovertní a ukazování se ve společnosti a zábavu s tím spojenou má velice ráda. Má deprese, které jsou stále silnější a mohou za to, že dokonce začne nenávidět samu sebe. Přestane si vážit života, který žije, nenávidí ho, což ji nakonec dožene k sebevraždě a skočí pod vlak. Sebevraždou chce nejen ukončit život, v němž je tak strašně nešťastná, ale chce se tak pomstít Vronskému a také celé společnosti.

Tam právě uprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe... A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji na záda. "Panebože, odpusť mi všecko!" hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček něco huhňal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřeno tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy.

Líza Doolittlová

Na začátku celého díla je Líza Doolittlová obyčejnou květinářkou. Mluví zcela nespisovnou, místy až vulgární řečí, s přízvukem, jemuž se říká Cockney. Chová se bez jakýchkoliv způsobů, které jsou běžné pro ženy z vyšší společnosti, je drzá, vzdorovitá, nicméně není hloupá. Má sice pouze devět let povinné školní docházky z důvodu nedostatečných finančních prostředků rodiny k jejímu dalšímu vzdělávání, ale je přirozeně inteligentní.

Líza se setká na ulici s Higginsem, jenž poslouchá lidi a zapisuje si jejich chyby v mluveném projevu a obviní ho z toho, že je policista a že neprávem sleduje lidi, kteří nic neprovedli. Přijde k Higginsovi, který se s Pickeringem vsadí, že je schopný z kohokoliv učinit kultivovanou osobu, tudíž i Lízu že dokáže naučit jazyku, jenž je běžný ve vyšší společnosti, naučí ji se správně chovat i oblékat. Zkrátka, že z ní vychová opravdovou "dámu". I přestože je přesvědčen, že toto dokáže, zachází s ní jako s něčím, co ani není člověk. Naopak plukovník Pickering se k ní od samého začátku chová jako k opravdové dámě.

"Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic - ani na život. Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!"

Líza je velmi asertivní a odhodlaná žena, i když často dost nepředvídatelná.

Postupně začne Líza mluvit spisovným jazykem, v její řeči přestává být slyšet její silný přízvuk, začíná se chovat vyrovnaně a sebevědomě.

Změnu v mluvě ji naučí skutečně Higgins, ale významnější změna, a to změna v chování a pohledu sama na sebe, to ji Higgins nemůže naučit, protože to on sám neumí. Za to je Líza nakonec vděčná Pickeringovi.

"Zdalipak ale víte, kdy začala má skutečná výchova? Bylo to v den, kdy jsem po prvé přišla do Wimpolské ulice a vy jste mi řekl slečno Doolittlová. Od té chvíle jsem začala mít sama před sebou úctu."

Z Lízy se nestane vévodkyně, ani šlechtična. Zůstane upřímnou, jako byla dřív, ale stane se z ní nezávislá žena. A dokonce i Higgins začne vidět Lízu jako bytost hodnou jeho obdivu.

Porovnání obou postav

Obě ženy prošly během svého příběhu změnou. Nutno však dodat, že čím se více zvětšoval Lízin úspěch a štěstí, tím se zvětšoval smutek a utrpení Anny. Líza se z obyčejné a zakomplexované ženy stane silná a sebevědomá dáma, ohledně Anny Kareninové je tomu naopak.

Obě ale mají něco společného. A to touhu dosáhnout svého cíle. Jdou si tvrdě za svým, jen to ne vždy dopadne tak, jak si přejí. Ano, z Lízy se stane nejen vychovaná dáma, ale hlavně se z ní stane nezávislá žena, jež se dokáže o sebe postarat. Naopak Anna, čím víc se snaží zachránit svou lásku, tím víc se jí její milovaný Vronský odcizuje a tím víc ona trpí a je to takový začarovaný kruh, který nakonec přeruší až sebevražda.

Jinak jsem v obou ženách našla spíše protiklady a obrovské odlišnosti, které, tuším, pramenily už z toho, že Anna Karenina je tragédie a Pygmalion komedie.