Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Akademický slovník cizích slov uvádí, že konzumní společnost je "typ moderní industriální společnosti, v níž jsou rozhodující sociální funkce určovány spotřebou (konzumem)." Dalo by se také říci, že konzumní společnost je ta, ve které lidé spotřebují mnohem více, než skutečně potřebují. Jak už napovídá slovo "moderní", použité v definici, je konzumní společnost z hlediska historie jevem relativně novým. Nejspíš nelze jednoznačně určit, kdy se poprvé objevila, ale už letmý pohled do dějin literatury napoví, že minimálně od poloviny minulého století se proti tomuto typu společnosti objevovaly protesty - jako příklad můžeme vzít takzvanou "beat generation", do které patří mladí autoři 50. let 20. století, kteří se svým provokativním způsobem života (užívání drog, odmítání společenských norem atd.) snažili protestovat právě proti konzumerismu tehdejší americké společnosti.

O tom, že společnosti ve vyspělých částech našeho světa jsou konzumní, není třeba dlouze diskutovat. Tyto společnosti rozhodně produkují více, než je nezbytně třeba, a standardní životní úroveň dalece přesahuje hranici toho, co je nezbytně nutné k životu.

Otázka tedy zní, zda je konzumní společnost jev spíše negativní, nebo spíše pozitivní. Je jasné, že konzumní společnost více než uspokojuje materiální potřeby člověka. Lidská bytost má ovšem i potřeby jiné a právě z jejich hlediska by mohlo být možné posoudit, zda je život v konzumní společnosti pro člověka prospěšný, či nikoli.

Americký psycholog Abraham Maslow vytvořil pyramidu lidských potřeb, přičemž do základů umístil fyziologické potřeby, jako jsou jídlo, spánek atd. a do vyšších pater pyramidy umístil potřeby dle jeho názoru vyšší, přičemž je podle něj vždy nutné uspokojit potřeby z nižších pater a teprve po jejich naplnění se lze soustředit na potřeby vyšší. Budeme tedy postupovat nahoru po stupních Maslowovy pyramidy a pokusíme se určit, zda konzumní společnost tyto potřeby uspokojuje a zda tedy člověk žijící v takové společnosti může naplnit i svou potřebu nejvyšší, kterou je podle Maslowa seberealizace.

Jak již bylo řečeno, v základu pyramidy leží potřeby fyziologické. O těch už bylo prohlášeno, že je konzumní společnost uspokojuje více než dostatečně a lze tedy postoupit dál.
Do druhého patra Maslow umístil potřebu bezpečí. Co může člověka ohrozit? Nebezpečí existuje celá řada od jiných lidí až po přírodní katastrofy a žádný z významných faktorů, které mohou navodit pocit ohrožení, nejspíš nezávisí na tom, zda společnost, v níž člověk žije, je nebo není konzumní. Tím pádem nás tento bod nezajímá, můžeme jej prohlásit za splněný a postoupit dále.
Třetí patro pyramidy bude vyžadovat delší zastávku. Sem totiž americký psycholog umístil potřebu sounáležitosti a lásky, jinými slovy potřebu pozitivních vztahů s jinými lidmi. Zde nemůžeme prohlásit, že se tato otázka netýká typu společnosti, protože mezilidské vztahy jsou výrazně ovlivněny společností, ve které tito lidé žijí. Naše vztahy s jinými lidmi jsou velkou měrou diktovány společenskými normami. Jako příklad vezměme jedno kulturní specifikum antického Řecka: v klasickém období zde byl běžný homosexuální vztah mezi chlapci a dospělými muži. Nám se dnes podobný vztah zdá zavrženíhodný a jen těžko chápeme to, co vysvětloval Joachim Fernau ve své knize Od Olympu k Akropoli. Snažil se tu objasnit, že homosexuální vztah byl pouze tou nejfyzičtější dimenzí vztahu, jehož cílem byla především morální a intelektuální výchova chlapce prostřednictvím neustálého kontaktu s dospělým mužem, jenž měl být pro chlapce vzorem. To, v jaké společnosti žijeme, tedy určuje, jaké vztahy budeme navazovat. Ohledně sounáležitosti a lásky je nutné konstatovat, že konzumní společnost jim příliš nepřeje. Tento typ společnosti je totiž svým zaměřením materiální a materialismus většinou vede k egoismu a láska či sounáležitost naopak vyžadují nesobeckost a ušlechtilost, což nejsou hodnoty, kterým by konzumní společnost učila.
Postupme dále: čtvrté patro obsahuje potřebu uznání. Tu člověk pociťuje nezávisle na tom, v jakém typu společnosti žije. Rozdíl je v tom, čeho musí dosáhnout, aby byl uznáván. Už bylo řečeno, že konzumní společnost je materialistická a materiální tedy bude i to, co bude v takové společnosti budit úctu. Věci, které jsou z dnešního hlediska hodny uznání, jsou většinou vysoké postavení či vzdělání. Pravdou je, že aby člověk těchto věcí dosáhl, nemusí mít žádné zvláštní kvality. Vysoké postavení či akademický titul je věcí spíše formální než otázkou charakteru. A sledujeme-li zprávy, najdeme v nich tisíce důkazů, že prostředkem pro dosažení těchto věcí je často spíše nějaká forma podvodu než osobní snaha. Konzumní společnost tedy umožňuje naplnit potřebu uznání. Je tu však jedno velké ale: tato potřeba často bývá naplněna pomocí nemorálních nebo minimálně nečestných prostředků.
Poslední, nejvyšší patro obsahuje potřebu seberealizace. Zde by bylo dobré si položit otázku, co to vlastně seberealizace je. Jedná se o plné rozvinutí a využití vlastních potenciálů a naplnění osobních cílů. Dostáváme se tu k otázce skutečně filosofické, protože je jasné, že do "naplnění osobních cílů" nemůžeme zahrnout pouze uskutečnění plánů, které si běžně vytváříme. Narážíme tu na jev, jenž se donekonečna opakuje v literatuře i filmu: existují snad tisíce příběhů, jejichž hrdiny jsou lidé, kteří mají zdánlivě všechno - jsou bohatí, mají práci, jež je baví, mají vzdělání, mají čas, aby se věnovali svým zálibám...a přesto nejsou šťastní. Právě štěstí, které je cílem seberealizace, je otázkou, jíž se už od starověku zabývají myslitelé ve všech částech světa. Její zodpovězení vyžaduje hluboké zkoumání člověka, jeho podstaty a smyslu jeho existence. A právě proto konzumní společnost nepřeje naplnění této lidské potřeby. Konzumní společnost je zaměřena na spotřebu bez ohledu na to, zda se jedná o produkty nezbytné nebo alespoň užitečné, či produkty, které jsou vyráběny jen proto, aby byly prodávány. Taková společnost ukládá člověku nutnost neustále nakupovat, zvláště v dnešní době, kdy se životnost věcí radikálně zkracuje. Aby se mohlo nakupovat, musí se vydělávat. Na člověka jsou v tomto ohledu kladeny stále větší a větší nároky a nezůstává prakticky žádný prostor pro řešení takových věcí, jako je výše nastíněná potřeba seberealizace.

Zjistili jsme tedy, že konzumní společnost neumí uspokojit vyšší potřeby člověka a vzhledem ke kvalitě života jednotlivce ji tedy můžeme prohlásit za jev spíše negativní. Je tedy pochopitelné, že v úvodu zmíněná "beat generation" nebyla jediným protestem proti tomuto typu společnosti (přestože je jasné, že jejich provokace nebyly tím správným řešením problému).