Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tímto tématem bych chtěl osvětlit problém lidské důstojnosti, která je denně zapomínána. Mnozí z nás na tuto skutečnost narazí až v okamžiku, kdy se nás týká osobně.
Důstojnost by neměla být odepřena nikomu bez rozdílu věku, národnosti a všem činům, které dotyčný spáchal. Podívejme se tedy společně na problém, proč je úcta a důstojnost zapomínána či dokonce cíleně přehlížena a proč by tomu mělo být naopak?

Lidé umírají dnes a denně na celém světě. Smutnou pravdou však je, že se i na konci této cesty životem dělají rozdíly v tom, na jakém místě lidský plamínek vyhasne. Zavítejme společně do dob starých Egypťanů.

V této době se už rozlišovaly pohřby mrtvých. Těla chudých a nečestných lidí byla házena do řeky Nil. Byla to největší potupa, jelikož těla poté shnila a mrtvá duše se nemohla do tohoto těla navrátit.
Naproti tomu bohatí faraoni měli obřad, na kterém je provázeli touto poslední cestou skupinky lidí. Jejich hrobky byly vybaveny vzácnými předměty, které by mohl faraon po navrácení duše potřebovat. Těla byla velmi pracně balzamována a posléze mumifikována, aby se dochovala tělesná schránka v neporušeném stavu.
Když si odmyslíme faraonovy cennosti a jeho balzamování, je tomu dnes přibližně stejně jako v dávném Egyptě. S tím rozdílem, že místo cenností tu jsou přátelé nebo rodina a naopak místo Nilu tu jsou samota a bolest v duši. A stejně jako v Egyptě si nemůžeme vybrat, jakým způsobem bude naše umírání probíhat.

Podíváme-li se na umírání z hlediska důstojnosti a etiky, tak poslední dny svého života stráví starý muž obklopen svou rodinou a bližními. Ti mu dodávají radost i energii, které oslepí strach ze smrti, a umírání pak probíhá v klidu domova s vědomím naplněným láskou, porozuměním, vděkem a úcty.
Takovému člověku jeho rodina dává najevo, co pro ni za celý život udělal, jak se pro ni obětoval. To celé a i více se mu snaží v této nelehké chvíli vrátit i s úroky. Do poslední chvíle ho drží za ruce a starý pán cítí spokojenost za své skutky a umírá v poklidu.
K této situaci bych rád připojil vzpomínku na jednu fotku, kdy starší otec drží v náručí své roční dítě. Vedle této fotografie byla připojena další, o 30 let starší. Na ní byl zobrazen statný syn, jenž drží v náruči svého nemohoucího, velmi starého otce.

Bohužel ale nesmíme zapomínat, že smrt má i druhou tvář. Ten samý starý muž již nemá žádnou rodinu ani příbuzné. Nemá tudíž ani žádnou finanční podporu, která by mu pomohla dožít v klidu v nějakém sanatoriu, nebo je z důvodu nemoci upoután na nemocniční lůžko.
Tento starý pán cítí jen bolest a žal a v hlavě se mu promítají jen hrůzné a žalostné obrazy. Důstojnost se zcela vytratila a muž je na této strastiplné a těžké cestě na konci života úplně sám.
Z vlastních zkušeností při výkonu práce v nemocnici můžu potvrdit, že tito lidé jsou jako kus těla bez duše. Leží nehnutě upoutáni na lůžku a koukají do stropu. Z očí se vytratila jiskra života a všechna bolest je obsažena v kapce slzy, která jim stéká po tváři.

Této problematice se plně věnuje prim. MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D. Tento muž napsal knihu o paliativní medicíně, o důstojném postoji k nadcházejícímu nevyhnutelnému, čímž smrt bezpochyby je. Je také zaměstnancem v domě pomoci léčby bolesti, kde se starají o důstojné dožití lidí, kterým není pomoci z důvodů nemoci v pokročilém stádiu. Podobná pomocná ruka by měla být přístupná i lidem bez příbuzných a neměla by jim být odepírána možnost důstojné smrti.

Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc. pronesla větu: "Smrt nemusí být porážkou, život nemusí být vítězstvím." Toto tvrzení chápu tak, že smrt, na níž čekáte v rodinném kruhu, není porážkou, ale osamocený život nemusí být vítězstvím.

Závěrem bych tedy naznačil, že smrti se nemusíme bát, pokud na tuto konečnou cestu nebudeme sami. Nepřehlížejme osoby, které už nikoho nemají. Naše domněnka, že takoví lidé už nic nepotřebují, je chybná.
Nakonec bych chtěl prosadit svůj názor, že by si měl každý uvědomit jednu věc. Jedná se o člověka, který leží osamocen bez rodiny na smrtelné posteli a čeká na svou smrt. Vzpomeňme si, že toto může potkat i nás a udělejme dobrý skutek a chytněme smutnou osobu za ruku. I tento malý čin mu zaplaví mozek city a láskou, na níž již dávno zapomněl. Tato lidská bytost chce jen to nejmenší, a to vědomí, že se může někomu svěřit, že ho někdo poslouchá, že není sám. Protože každý člověk si zaslouží umřít se ctí a v důstojnosti.