Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je normalita ctnost, nebo naopak nebezpečný jev, kterého je třeba se obávat? A je normalita normální?

Když někdo udělá něco výstředního, velmi často je označen za nenormální osobu. Je tím myšleno, že je divný. Odlišuje se a tím pádem může být nebezpečný.
Představme si na chvíli, jak by to vypadalo, kdyby i jen v malé skupince byli všichni normální.

Stejně jako malé děti ve školce mají potřebu se neodlišovat, aby zapadly do skupiny ostatních dětí a ty jim dovolily půjčit si jejich hračky, má i dospělý člověk chuť být součástí společnosti a požívat výhod sociálně se podporující skupiny.

Pokud by se jedinec dostal do normální, unifikované společnosti, začalo by ho postupně omezovat jakési kolektivní vědomí této skupiny. V takovéto skupině by neexistovala rozmanitost názorů, a tím pádem ani diskuse. Časem by na tohoto jedince začaly tlačit různé tlaky vyplývající z trendů, které by tato společnost společně zažívala a byl by postupně nucen, aby se také unifikoval. Jakmile by tak neučinil, byl by ze společnosti vyloučen a sociální odloučení by pro něj znamenalo mnohem horší vyhlídky než přijmout za svůj zdánlivě nepodstatný názor. Postupně by se od malých názorů dostal k těm větším a za chvíli by se z něj stal příkladný člen normální společnosti. Takovým lavinovým efektem by se pak mohla tato společnost rapidně zvětšovat a nemusela by přitom narazit na žádný problém.

Společnost, která je normalizovaná, má dle mého názoru ty nejlepší předpoklady, aby se z ní stal dav.
Francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon (1841-1931) popsal ve své knize Psychologie davu chování jedince ve skupině. Individualita člověka se vytrácí a je nahrazena davovým myšlením. Dav nemusí nutně znamenat reálné shromáždění lidí na určitém místě. Dav může být roztroušený po celém světě, spojován jen určitými hodnotami, které jsou pro něj normální a čeká na to až přijde vůdce.
Každý dav má svého vůdce, který v celém mechanismu fungování davu plní důležitou funkci. Je to právě vůdce, kterého dav slepě následuje bez toho, aniž by si uvědomoval, že to, co činí, je vlastně špatné. V případě toho, že je dav roztroušen, stačí jediný povel vůdce na to, aby se dav zaktivoval.

Dosaďme si do role vůdce nějakou ideu. Normální společnost ji přijala za svou a kdokoliv by se od ní odchýlil, by byl velmi rychle vyloučen, nebo potrestán. Zatím je vše v pořádku. To pravé nebezpečí přichází, až když by se této ideje chopil nějaký šikovný manipulátor. Člověk, jehož by za svého vůdce společnost nikdy nepřijala, by se rázem schovaný za ideou chopil faktické role vůdce. Ze zdánlivě nevinné myšlenky - jako například že rodina je základ státu - by mohl vůdce velice jednoduše onu společnost přesvědčit, že to vlastně znamená, že pokud je někdo homosexuál a nemůže mít rodinu v pravém slova smyslu, podkopává základy státu.
A v ten moment je na světě myšlenka, která společnost promění v dav a je jen nepatrný krůček od akce. Pro vůdce už není třeba dělat nic jiného než tuto myšlenku v davu dusit tak dlouho, až dav sám začne konat. Situace dosáhne takového bodu, kdy už není žádná možnost se ozvat a zkoušet společnost přesvědčovat o nesmyslnosti celé myšlenky. Ostatně nic takového by se ani nestalo, protože jsou všichni normální.
Z nepatrné skupiny, která se nevyznačovala ničím jiným než tím, že byla normální, se najednou stala fašistická organizace připravená páchat ty nejhorší zločiny ve jménu svého vůdce.

A proč vlastně nastala tato situace? Protože někdo cítil potřebu být normální. Z toho můžeme vyvodit, že být normální není zdaleka taková výhra, jak by se čekalo. Vyplývá z toho ponaučení, abychom se nesnažili za každou cenu splynout s ostatními a abychom byli kritičtí k populistické agitaci manipulátorů, jako ten z mého příběhu.