Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Já mívám jeden sen,
hle jaký to blázen jen.
Však sen ti nikdo nezakáže,
sen, ten nemá známé tváře.

Ten sen, vrací se mi zas a znovu,
jak bych slyšel úder hromu,
by probudil ty němé tváře,
v nichž léta není žádné záře.

Hle, snad přichází ten den,
kdy zjevím Vám svůj tajný sen.

(autorská báseň)

Země česká, bdi! Bárko uprostřed moře Evropy, měj se na pozoru! Lide český, bdít jsi opomněl, však nyní probuď se a vstaň!

Což není to volání dosti hlasité? Snít je nebezpečné, však sen - to je tvůj počátek - jeden velký sen, který se stal skutečností. Sen je jako tichý tón, co rezonuje, co se nese vzduchem, má však moc přehlušit davy. Právě ve chvílích, kdy jsou systematicky pošlapávány naše hodnoty, má právo ten tón zaznít v plné síle.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí - to není jen pouhé klišé! Použiji Arbesova slova: "Je to něco, nad čímž by tisícové s pohrdáním krčili rameny, z čehož však mohla by vzejít spása miliónů..."
Pravda a láska - tyto dvě hodnoty měly by se stát součástí naší národní identity, součástí našich každodenních životů, našimi růžovými brýlemi z Labyrintu světa a ráje srdce, které však nám nebudou lhát, nýbrž otevírat oči. A pohledem čisté Lásky budeme poznávat Pravdu světa, ve kterém žijeme.

Sním také o zemi, která nezavírá oči za svou minulostí. Můj spolužák se mne jednou zeptal, proč se lidé stále babrají v historii? Jaké to prozření, uvědomíme-li si, že minulost slouží přítomnosti k směřování budoucnosti. Kráčejme životem se vzpomínkou na minulost, odvahou v přítomnosti a nadějí pro budoucnost. Není to utopie.

Jako národ jsme byli povoláni k tomu, abychom světu ukázali, že i nemožné se může stát realitou - že dvě země se dokážou nenásilnou cestou rozdělit, že demokracie nemusí být vykoupena tisíci životy a padlými vojáky, že dokážeme přečkat mnoho, a to i po zradě nejbližších spojenců, že dokážeme trpělivě čekat na lepší časy, kdy opět vyjde slunce nad naší krajinou a my budeme moct po vzoru Otců národa znovu budovat náš český a slovenský sen - sen o naději, o míru, o lásce, o bezpečné Evropě, o klidné budoucnosti. A v tom všem je třeba si zachovat hrdost a nezavdat se té či oné straně. Česko nepatří na východ, nepatří na západ. Patří na podstavec Evropy k osvícení národů - k příkladu demokracie, která nejde přes mrtvoly, která ctí národní sebeurčení, ctí odkaz historické hodnoty a posiluje mezinárodní spolupráci, která otvírá dveře pro dialog mezi národy, podporuje diskusi a vzájemné obohacování se rozmanitou šíří kulturního spektra Evropy.

O nás Češích se říká, že jsme stále s věcmi nespokojeni, ale já si myslím, že v tom je naše síla.
"Za plotem je tráva zelenější." - chtít víc, to je základní hybnou silou naší společnosti. Chtít víc od života, od svého okolí, od svých nejbližších, sám od sebe, to je tou největší motivací!

Sním o zemi, kde budou respektovány základní kameny lidské společnosti, jako jsou soudržnost, vzájemná úcta, respekt jedněch k druhým, všeobecná svoboda slova, která nebude zneužívána k povrchním urážkám, ale bude citlivě ctít právo na odlišnost, právo na jedinečnost - na jinost.

Sním o takové společnosti, jež neslaví sté výročí jen tak, o studentech, kteří nejdou na vysokou školu jen tak, o rodičích, kteří nevychovávají své děti jen tak, o učitelích a vychovatelích, kteří svěřené děti nesměrují životem jen tak. Jen tak, aby to bylo na papíře. Jen tak, aby splnili povinnost, na kterou již předem rezignovali.

Nelze být lhostejnými. Lidé nežijí na pustém ostrově, ale ve velkém společenství lidí, sdílejí kulturu a svoje hodnoty. Kultura lhostejnosti vede k osamění. Osamělá společnost doplácí na svou minulost. Kolikrát jsme již doplatili na svou lhostejnost? Nebuďme lhostejní - nikdy, k nikomu, v žádné situaci. Vždyť jsou to právě postoje jednotlivců, kteří proměňují a formují společnost. Jsou to právě ti lidé, kteří se mnohdy až do krajnosti odmítli stát členem davu lhostejných a bojovali za své ideály. Mnohdy obětovali svůj život - nejcennější dar - nejkřehčí lidskou strukturu, převyšující naše chápání. Je to oběť, jejíž smysl jsme dokázali docenit až po letech. Jména jako Jan Palach, Jan Opletal či Josef Toufar mohou posloužit jako němé totemy lidskosti, nad nimiž krutovláda neměla moc, jako příklady těch, kteří nebyli zlomeni strachem. Jména těchto lidí budiž nám věčnou upomínkou odvahy bojovat za své ideály až do krajnosti - odvahy nerezignovat na život.

Sním o generaci, která vzejde a nebude mít naivní představu o bohatém království. O generaci lidí, kteří se dokážou pokořit a vší silou potlačit mocenské choutky ve prospěch společnosti, státu, a tím dokážou očistit velkou krvácející ránu minulosti všech zločinů, spáchaných i po roce 89'. Doufám, že jednou už budou mít všichni dost sobeckých zájmů, sebeobohacování se, a začnou používat své prostředky ve prospěch lepšího každodenního života. Studentům se dostane kvalitního vzdělání, pacienti budou léčeni v příjemném prostředí, lidé najdou prostor pro důstojné stáří...

Věřím, že si jednoho dne si sáhneme do svědomí a nazveme věci pravými jmény. Ukážeme na prohřešky, které jsou tiše tolerovány, a i když to mnohdy půjde proti našim osobním postojům, pokoříme se v zájmu vyššího principu a jednou pro vždy skoncujeme s obchodem s drogami, s prostitucí a budeme aktivně řešit bezdomovectví i situaci lidí na okraji společnosti. Naše města budou bezpečným místem, kde bude zajištěna svoboda projevu, kulturní vyžití... Města, jež si váží svých historických tradic. Stanou se tak místem radosti a celkového štěstí.

Věřím v odpovědnost povolaných, těch, které si volíme jako své zástupce, že nepůjdou proti svému hlubokému přesvědčení a budu naslouchat hlasu svého svědomí. Věřím v jejich profesionalitu, že si dobře uvědomují, v jaké jsou pozici, a že jsou to oni, kdo mají v rukou vládnoucí žezlo - mají moc rozhodnout, a nikdo jiný to místo nich neudělá.
Nakonec věřím v trpělivost, protože taková změna neprojde za den, lidé k ní musí dozrát, někteří dříve a někteří později. Historie nám ukazuje, že vždy právě v ten správný čas.

Tedy odvaha, pokora, profesionalita a trpělivost jsou hodnoty, kterým věřím, že mají moc proměnit jedince i společnost. Snažme se každý sám podle sebe žít takové hodnoty. Nerezignujme na to nejprostší, k čemuž jsme byli předurčeni - spravovat po krátký čas, co tu jsme, tuto zemi, jak nejlépe umíme. Dle našeho svědomí, jemuž nikdy neříkejme "MLČ". Jsou zkrátka věci, které se umlčet nedají.

Země česká, bdi! Bárko uprostřed Evropy, měj se na pozoru! Lide český, bdít jsi zapomněl, však nyní probuď se a povstaň!

Hle, jdu prázdnou, zimní ulicí,
sníh jen tiše křupe s každým krokem.
Vítr kol mě ševelí,
snad slyším hlas!

Řka: "V mysli vlast,
v paži sílu,"
kráčím dál v tom nočním bílu,
"v srdci smělost,"
na paměti mějme bdělost,
tu jak bych slyšel úder hromu:
"Mužně vpřed! Tužme se!"

Kráčím tiše tou zimní ulicí,
sníh pomalu dopadá na vše kolem.
Cosi je cítit ve vzduchu.
Je to popel - cosi z něho povstalo.
Snad Fénix jen. Kdo ví.

(autorský text)