Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Příroda a město jsou dva zdánlivě naprosto odlišné světy. Může se na první pohled zdát, že nemají nic společného, že jeden je nepřítelem toho druhého. Není to ale úplně pravda.

Já vnímám přírodu jako místo, kde se uklidňuji, kde své starosti utopím hluboko v kmenech vrb. Mohu mluvit do stromů, do trávy, do vody vždy s jistotou, že mé tajemství nebude prozrazeno. Příroda je tichým přítelem, který mi rozumí, ale neodpoví mi. Neznám jeho názor, nebudu ho znát nikdy.

Město je pro mě místem, které zabilo přírodu. Pod betonem je pohřbena veškerá zeleň. Ve městě je mnoho lidí, kteří stále někam spěchají. Město vnímám jako mrtvé místo i přesto, že tam žije tolik lidí. Míjejí mě všechny ty různorodé postavy, které kráčejí jediným směrem. Proud jejich chůze jde proti mně. V tomto proudu se ztrácím, ztrácím se ve stínu betonových zdí a v hlasitých krocích lidí.

Zdá se, že město odsuzuji a přírodu vyzdvihuji. Jak se to vezme. Příroda bude pro mě vždy něčím zajímavější než město, ale...

Do přírody chodím z jediného důvodu. Svěřím se jí se svými bolestmi, ona mě vyslechne. Na chvíli se mi uleví. Mé problémy ale žádný strom nevyřeší. Řešením je náklonnost mých blízkých.

Mám-li někoho pro mě důležitého a pociťuji oboustranné city, nemusím do přírody chodit. S blízkou osobou můžu na vše zapomenout, můžu s ní vstoupit i do města, jít proti proudu chůze těch mnohých lidí a protancovat ulice, přeskákat zaprášené a špinavé zdi. Z města se náhle stává místo plné krásy.

Opustí-li nás náš blízký z jakéhokoliv důvodu, pak jsme se ve městě ztratili. Neznáme cestu ven, bez něj jsme ztraceni v prachu továren. Ztratili jsme se ve městě i přesto, že procházíme ulice, které dobře známe. Tančili jsme v nich, nyní jsou ale prázdné. Náhle nám nevadí, že jsou ulice špinavé, betonové zdi poskvrněné kouřem. Nevadí nám to, naopak se toto místo vrylo do našeho srdce. Město už pro nás není tím, čím bývalo. Z odpudivého a agresivního místa se stalo město pro mě velmi důležité.

Vylezu na nejvyšší zeď a dívám se na zapadající slunce. Celé město je zalito krví tohoto nyní smutného slunce. Odraz krve je vidět na sklech stojících aut, v oknech budov a pod jistým úhlem i na asfaltu a zdech. Město nám připomíná zážitky, které jsme v něm prožili. Nechceme ho opustit. Špinavé zdi nám připomínají přítele, kterého jsme ve městě ztratili.

Ale pokud přítele opět najdeme v síti ulic, pokud on najde nás, pak začíná vše od začátku. Projdeme všechny dlážděné ulice. Poté třeba město na chvíli opustíme, jdeme lesy, mýtinami, lučními pěšinami. Jakékoliv místo, kterého se dotkla noha našeho přítele se stává magickým.

Takže miluji jak přírodu, tak i město, pokud k tomu mám důvod. Nevadí mi ani zeleň, ani beton. Jediné, co mi vadí, je lidská touha po moci, po penězích a po obdivu. Pokud už příroda existuje, neničme ji. Pokud existuje město, nerušme ho. Jen proto, abychom si postavili dům uprostřed, lesa zabijeme tolik stromů, tolik živých vzpomínek druhých lidí. Proč? Potřebujeme to nutně k životu? Bude nám to prospěšně v době, kdy v tom lese ztratíme blízkou osobu? Odpověď na tyto otázky musí včas najít člověk sám v sobě.

Nebýt přírody, není na světě nikoho. Nebýt přírody, nemáme ani to město. Bez ní nejsme nic, pokud přírodu zabíjíme, ona nám to jednou může v nesrovnatelně větším množství vrátit. Žijme svůj život, dělejme to, co je pro nás opravdu důležité.