Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč by nás vlastně měl zajímat šumavský národní park? Bydlíme přece v Praze. Určitě park řídí lidé, co vědí, jak s touto přírodou naložit. Toto je přístup mnoha lidí, jelikož nemají k Šumavě citový, ani jiný vztah. Přesto bychom se o tento kout jedinečné přírody měli zajímat, jelikož se velmi mění.

V tomto parku se vyskytuje mnoho problémů, které nyní krystalizují. Ti, co se v této oblasti vyskytují častěji než jednou za deset let, mohou pozorovat masivní odlesnění, zvláště pak hřebenových partií v souvislosti s útokem lýkožrouta smrkového alias kůrovce.
Dále zde jako aktivní turista musím zkritizovat průchodnost národním parkem. Mnohá místa, jež byla za totality nepřístupná, jsou nepřístupná znovu, takže historie tzv. hraničního pásma zde pokračuje, samozřejmě není tak velké jako komunistické, ale má nezanedbatelnou rozlohu.

Jako občan, kterému není vše ukradené, se ptám: Je nutný enormní vliv ekologických organizací na správu parku? Ihned si odpovím: NE! A to z toho důvodu, že se ekologičtí aktivisté chovají, jak kdyby jim Šumava patřila, avšak tak tomu není. Šumava patří a vždy patřila lidem, co zde žili. Češi, sudetští Němci i přistěhovalci z jiných krajů do Šumavy investovali své životy, a o budoucnosti jejich kraje má rozhodovat parta ekologických aktivistů z velkoměsta, kteří nevědí, jaké úsilí dalo jejich předkům tuto krajinu osídlit a vtisknout ji nezapomenutelnou tvář?
Dále si nedovedu představit, že jako podporovatel kácení stromů napadených kůrovcem bych mohl u pramene Vltavy otevřít stánek a vnucovat lidem svůj názor.

Jak tyto potíže vyřešit? Samozřejmě nejsem profesionální manažer, ekolog, lesník a politik v jedné osobě, ale pár návrhů bych zde měl.
Na řízení parku by měli spolupracovat obecní úřady s odborníky z ministerstva životního prostředí, aby se řízení parku obešlo bez samozvaných ekologů, které nikdo nezvolil. Měla by se zpřístupnit rozsáhlá území, kam nikdo nesmí, například kaňon Křemelné.
A jak vyřešit problém s kůrovcem? Samozřejmě k tomuto problému jsou dva naprosto odlišné přístupy. Kácet, či nekácet? Klasická lidová hádka. Já, ač silný příznivce řešení Klostermannovy doby, tedy vykácení a vysazení nového lesa, bych se přiklonil ke kompromisu: Některé plochy budou ponechány svému osudu, jiné vykáceny a na nich vysázen nový les pro další generace. I přestože jsem optimista, toto řešení nevidím reálně, neboť se hlavní aktéři rozhodně nedomluví.

A jak to dopadne? Doufejme že dobře. Třeba se přestane střídat vedení tohoto jedinečného národního parku a nastane jednotné, ale hlavně kompromisní řešení. Nezbývá než konstatovat, že to všechno rozhodne čas a výsledky našeho "díla" uvidí až další generace.