Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Měla by se Evropská unie nadále rozšiřovat - otevírat se pro další státy z bývalého východního bloku, případně pro státy jako je Turecko, Srbsko, Albánie apod.?

Evropská unie zažila ve druhé polovině 20. století 4 rozšíření, která byla reakcí na vzrůstající význam a sílu EU. Každé rozšíření nastalo vždy po relativně dlouhé době a přineslo s sebou přistoupení nejvíce 3 států naráz. Nyní však nastala úplně nová situace, 1.5.2004 byla EU rozšířena o rekordních 10 států, jež můžeme označit jako méně vyspělé než státy "patnáctky". EU čeká nelehký úkol, bude muset vynaložit obrovské množství financí a úsilí, aby se nové státy dostaly na úroveň "patnáctky". Tyto vynaložené prostředky se jistě projeví na hospodářské síle EU. Místo toho, aby se podle tzv. Lisabonské strategie stala nejvýkonnější ekonomikou světa, "útočí" spíš na nižší příčky v žebříčku světových hospodářských velmocí a momentálně nejvýkonnější ekonomika světa, tedy USA, se jí stále vzdaluje. Jako by si EU nevšímala problémů, které musí řešit, a už chystá další rozšíření. V roce 2007 mají do EU vstoupit Rumunsko a Bulharsko, dva balkánské státy, které jsou bezpochyby ještě méně vyspělé než 10 států z posledního rozšíření. Nemusím tedy opakovat, že EU bude muset ještě zvýšit své úsilí a výdaje k tomu, aby se tyto dva státy alespoň přiblížily k průměru nynější EU. Rozšíření o Rumunsko a Bulharsko může být samozřejmě nanejvýš o 1 rok odloženo, pokud tyto státy nesplní dostatečně rychle potřebná kritéria (aplikace potřebné legislativy, zlepšení justice, boje proti zločinu a korupci atd.). Ale i tak to nemění nic na tom, že EU bude opět rozšířena po velmi krátké době o dva státy, o nichž si dovolím tvrdit, že ještě nejsou na vstup dostatečně připraveny a hlavně EU není připravena na ně. Proto je nutné, abychom si položili zásadní otázku: Jak rychle a jak daleko by se EU měla ještě rozšířit, resp. jaké státy by se měly stát členy EU?
Před rozšířením EU 1. května 2004 o 10 nových států proběhlo ve státech "patnáctky" mnoho anket, v nichž byli občané tázáni, zdali si přejí rozšíření EU o nové státy. Otázka to byla velmi jednoduchá, ale najít správnou a spravedlivou odpověď muselo být velmi těžké. Nicméně v těchto státech přinášely výzkumy veřejného mínění poselství, že občané "patnáctky" neměli úplně jasno, zatímco občané států čekajících na přijetí měli: Rozšíření se mělo podle většiny z nich uskutečnit za každou cenu.
Nyní jsme i my, Češi, občany EU a pokud se nás někdo zeptá, zdali si přejeme rozšíření EU o další státy, jak mu odpovíme? Nedávno jsem byl na přednášce o rozšiřování EU, naprosto všichni zúčastnění se vyjádřili pro zpoždění přistoupení Rumunska a Bulharska k EU, co to jen půjde. Jak je možné, že ještě před dvěma lety jsme si rozšíření EU přáli a nyní (po vstupu do EU) se snažíme další rozšíření EU co nejvíce oddálit? Stojí za tím sobectví, neochota se dělit o prostředky, jež EU mezi členské státy rozděluje, či snad jiné důvody? Na tyto otázky nedokážu odpovědět, jelikož každý z nás by jistě uvedl jiný důvod. Pokud mohu mluvit sám za sebe, EU by se i nadále rozšiřovat měla! Bylo by velmi neférové, kdyby se EU po našem přistoupení uzavřela. S ostatními evropskými státy mimo EU jsme historicky, kulturně, hospodářsky i jinak spjati a rozhodně si nezasloužíme být členy EU o nic víc než třeba Bulhaři, Chorvati anebo Rumuni. Avšak zároveň jsem pro rozšiřování pomalé, tzn. rozšiřování po 10-15 letech od toho předešlého. Co mě přivádí k takovéto myšlence? Jednoznačně jsou to ekonomické důvody, EU by se měla především vzpamatovat z posledního rozšíření o 10 států. Jakmile se tak stane, měla by opět přijmout malý počet států, které doopravdy budou na členství připraveny. Znovu mě však napadá stěžejní otázka této práce: Jak daleko by se EU měla rozšiřovat?
Podíváme-li se na mapu Evropy a jejího nejbližšího okolí, zjistíme, že EU se může rozšiřovat hlavně východním směrem - tedy na Balkán a případně o postsovětské republiky Ukrajinu, Bělorusko či Moldávii, což není v horizontu 20 let pravděpodobné. Jsou zde samozřejmě i možnosti rozšíření o státy na západě, jako jsou Švýcarsko, Norsko či Island, nejbohatší evropské státy, jejichž členství by EU hospodářsky velmi posílilo. V těchto státech však již proběhla řada referend, v nichž občané řekli NE členství v EU. Důvody těchto států považuji za velmi zřejmé, všechny 3 státy by do společné pokladny EU přispívaly více, než by z ní získávaly. Norsko a Island se bojí omezení rybolovu, Švýcarsko se bojí zásahu do svého systému bankovnictví (např. pravidla při zakládání účtu apod.) a dopravy (tranzitní nákladní doprava pouze na kolejích). Důvodů je samozřejmě mnohem více a přistoupení těchto států by bylo náročné z hlediska přijetí legislativy a pravidel, jimiž se státy EU řídí. Nicméně přistoupení těchto 3 států se rozhodně vyloučit nedá, ale spíše se přikláním k tomu, že v nejbližším období se tak nestane.
Nejpravděpodobnější rozšíření EU lze jistě očekávat na Balkánském poloostrově. Tato oblast je výjimečná koncentrací mnoha národů s odlišným náboženstvím, kulturou, myšlením, historií, která je zde asi největším problémem, a samozřejmě i ekonomickou situací. Všechny nečlenské státy z Balkánského poloostrova, tedy Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora, vyjádřily přání stát se jednou členy EU. Některé z nich mají k členství velmi blízko (Rumunsko a Bulharsko dělí od členství jen měsíce.), jiné čeká ještě dlouhá a strastiplná cesta k tomu, aby i jejich vlajka byla vyvěšena v Bruselu před sídlem EU. Jaké jsou hlavní překážky u těchto států k tomu, aby jednou vstoupily do EU? Problémy s plněním určitých kritérií u Rumunska a Bulharska, které mohou zpozdit jejich členství o 1 rok, byly již zmíněny. Nejblíže k členství z ostatních balkánských států má pravděpodobně Chorvatsko, na balkánské poměry vyspělý stát, závislý na masivním turismu. Chorvatsko má podobně jako Srbsko a Černá Hora problémy s hledáním válečných zločinců na svém území a jejich následným předáním Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Kvůli tomuto problému byly nedávno přerušeny přístupové rozhovory s Bělehradem. V nedávném referendu bylo rozhodnuto o rozdělení federace Srbsko a Černá Hora, vzniknou tak dva nové a na sobě nezávislé státy. Samostatná Černá Hora by podle mě měla díky své separaci šanci vstoupit do EU dříve než Srbsko, tato část bývalé federace není totiž sužována tolika problémy jako Srbsko. Navíc Černá Hora čile spolupracuje s kohezními fondy EU, na základě bilaterálních smluv s EU Černá Hora přijala již před pár lety měnu euro, aby ještě více pomohla turismu, který začíná vydatně podporovat ekonomiku tohoto malého státu. EU již slíbila, že v brzké době zahájí přístupové rozhovory s oběma státy zvlášť. Problémem zůstává Kosovo, část Srbska (osídlená převážně albánským obyvatelstvem), jež usiluje také o separaci. Albánie, Makedonie a Bosna a Hercegovina mají k členství v EU nejdále. Tyto státy se potýkají s celou řadou problémů, jejich členství se předpokládá až za velmi dlouhou dobu, dokdy se, doufejme, značně zlepší jejich situace a připravenost ke vstupu do EU.
Nejdiskutabilnější je situace okolo rozšíření EU o Turecko, muslimský stát, jehož území leží z 97% v Asii. Právě u Turecka je dobré položit si otázku: Měla by EU sdružovat i státy ležící mimo Evropu? Zde se státy EU dělí do dvou táborů. Jedni říkají, že EU by měla být unií čistě evropskou. Turecko je podle nich země, jež se až příliš liší svým náboženstvím, kulturou, historií a hlavně hospodářskou úrovní od evropských států. Druhý tábor říká, že do EU vstoupil Kypr, který patří geograficky mezi asijské státy, tudíž EU již započala rozšiřování za evropské hranice. Navíc říkají, že Turecko je od dob prezidenta Mustafy Kemala (Atatürka) liberální muslimský stát, takže jakékoliv obavy z nějakých rozkolů v jádru EU nejsou nutné. Mnozí politici z členských států již vyjádřili (např. při návštěvách Turecka) svoji podporu přistoupení Turecka do EU, někteří to udělali kvůli upevnění vzájemných vztahů Turecka a dané země, což může mít kladný vliv na hospodářskou spolupráci, jiní to udělali z vlastního přesvědčení či jako projev solidarity. Nicméně řada států se staví k členství Turecka spíše negativně, tyto státy vyjadřují obavu, že Turecko by se po vstupu stalo podobně jako např. Francie nebo Německo jedním z hlavních hráčů v Evropském parlamentu a mělo by velký vliv na chod EU. Sám se přikláním spíše k tomu, že EU by měla být záležitostí čistě evropskou (samozřejmě s malými výjimkami jako Kypr či kolonie členských států). Mám obavy, že po případném vstupu Turecka do EU by začaly o vstup usilovat státy jako Izrael, Libanon, kavkazské státy anebo možná i státy severní Afriky. Po jejich případném vstupu by se EU musela starat o neevropské problémy, které jsou mnohem složitější. Nedával bych proto těmto státům příležitost (v podobě přistoupení Turecka) k tomu, aby o členství v EU vůbec usilovaly, ta na ně není a pravděpodobně nikdy nebude připravena! Když už jsem v této práci rozebíral hospodářskou úroveň států, jež mají vstoupit do EU, musím se zmínit o faktu, že Turecko by bylo pravděpodobně nejchudším státem EU – nejnižší HDP na hlavu, velká zaměstnanost v primárním sektoru (přes 50% produktivního obyvatelstva), některé zaostalé a odlehlé oblasti atd.. Podle mě není možné, aby EU utáhla takový kolos. Nanejvýš bych připustil, aby se Turecko stalo partnerským státem EU, což však Ankara striktně odmítá (buď členství, anebo nic).
Evropská unie je již řadu let synonymem pro sdružení nejvyspělejších a nejvýznamnějších států v Evropě. Příčinou tohoto postavení jsou bezpochyby společná ekonomická spolupráce, zahraniční a bezpečnostní politika. Každý evropský stát tak svým členstvím v EU zvyšuje svůj význam a postavení ve světě. Proto bude i nadále existovat zájem ostatních evropských států stát se členy tak prestižního sdružení států, jakým EU bezesporu je. V budoucnosti tak čeká EU ještě několik rozšíření. Musíme doufat, že každé rozšíření proběhne rozumně a neprojeví se negativně na významu a síle EU.