Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mladá, asi dvacetiletá dívka stojí za plotem na okraji Nuselského mostu. Přivolaní odborníci, lékař a psycholog ji přemlouvají, zatímco ona zvažuje, zda skutečně skočí. Mezitím se dole pod mostem v očekávání hrůzostrašného a morbidního divadla shromáždí početný dav. Zevlují zde policisté, muži z hospody na nároží s pivem v ruce. Všichni popíjejí, potahují z cigaret a čekají na nevšední zážitek pro otrlé. Nakonec se, asi po hodině čekání, zdola ozvou výkřiky: "Tak dělej, skoč..!" Mladičká studentka se naposledy rozhlédne kolem sebe, zavře oči a skočí... Její tělo letí asi tři vteřiny a pak se ozve tlumená rána, když tělo dopadne na tvrdý beton...

Už staroegyptská literatura přinesla rozvahu o sebevraždě. Byla jí filozofická báseň - přemýšlení člověka, který se k tomuto činu odhodlává a snaží se dokázat nesmyslnost života ve prospěch smrti. Hlavní problémy sebevraždy, jak o ní přemýšlíme dnes, však přinesla až řecká filozofie. Především vystoupení Sokratovo, jenž dobrovolnou smrt použil jako stvrzující čin své morální filozofie. Sokrates věděl, že existuje mnoho prostředků jak uniknout smrti, ale jádrem jeho filozofického učení zůstával problém uniknutí špatnosti, problém odpovědného jednání... Ještě zásadnějším způsobem řešil problém sebevraždy stoicismus. Pro stoika je důležité určit věci lhostejné, které nemůže ovlivnit, může se však nad ně povznést. A není to pouze majetek, nýbrž i nemoc, život a smrt. Tyto věci nejsou zlé ani dobré, mudrce se prostě nedotýkají. Sem spadá například sebevražda. Kde nelze žít důstojně, tam se filozof vzdává života. Mění se tak poměr ke smrti: není už zlem či nepřítelem, ale stává se spojencem tam, kde život ztrácí svoji hodnotu. Dostatečným příkladem může být také Seneca, z jehož díla vyplývají dvě hlavní zásady: učit se žít a učit se umírat. Člověk musí dosáhnout duševního klidu, vyrovnat se sám se sebou. Stále žít veškerý čas svého života a snažit se dospět k dokonalosti mudrce, neboť život není věčný, příliš spěchá a jeho poslední hodina může přijít kdykoli. Proto má být člověk stále připraven na svoji smrt, proto se jí nebude bát, a až smrt přijde, vykročí jí pevným krokem mudrce vstříc.

Na počátku letopočtu přišlo křesťanství a dalo smrti nový rozměr. Nebyla už zdaleka koncem bytí, ale naopak jeho potvrzením a završením. Stala se vyvrcholením pozemského bytí. Křesťanská církev proto považovala sebevraždu za smrtelný hřích. Zásadní odmítnutí sebevraždy však přišlo až s učením svatého Augustina. Ten se poprvé postavil proti stoikům a vyhlásil sebevraždu za těžký zločin, ať je spáchána kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek, protože vždy je nakonec pouze vraždou. Zabít sebe sama znamená pro Augustina spáchat vraždu, zabít člověka a to je neomluvitelné. Nikoli člověk, ale Bůh rozhoduje o smrti a člověk nemá právo zasahovat do božských záměrů. Kritika křesťanského zákazu sebevražd se objevovala již od počátků renesance, která znovu oprášila stoický přístup k dobrovolné smrti. Jeden ze zakladatelů moderní filozofie Angličan David Hume ve své eseji o sebevraždě namítá, že volba smrti z vlastního rozhodnutí může být vlastně rozhodnuta samotným Bohem, který vede člověka i v tomto jeho kroku. Smrt, i když si ji člověk způsobí třeba vlastním mečem, je tak podle Huma stejnou smrtí božího rozhodnutí, jako třeba náhodný pád do propasti. Nevyřešená práva na dobrovolnou smrt poté plynule přešla do 20. století. Na jedné straně stojí křesťanští teologové a filosofové, na straně druhé individualističtí filosofové - a spor pokračoval... "Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém - sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět na základní filozofickou otázku. Všechno ostatní je až druhotné," tak začíná francouzský existenciálně laděný spisovatel Albert Camus svůj slavný esej o sebevraždě. Jedním z hlavních představitelů moderní křesťanské filozofie je Paul Ludwig Landsberg. Sebevraždu odmítá jako útěk před zodpovědností. Člověk má nést svůj kříž, nemá ho zahazovat. Teologický přístup je však založen na principu stvoření. To je dílem božím, život patří Bohu a člověk si ho nesmí sám vzít, nesmí se ho zříct, protože mu nepatří. V posledních desetiletích se debata o sebevraždě přenesla spíše na pole medicíny. Starý filosoficko-náboženský spor byl nahrazen sporem psychiatrů s psychology o to, kde je základní příčina sebevražd - zda jde o svobodné rozhodnutí jedince či zda se jedná o patologickou poruchu osobnosti.

A CO ŘÍKAJÍ STATISTIKY?
Vývoj sebevražednosti v předchozích letech se vyznačoval klesajícím trendem, zatímco léta 1996-2000 signalizují stagnaci počtu sebevražd. Klesající trend sebevražednosti je do určité míry ovlivňován měnícími se životními podmínkami ve společnosti. Z krátkodobého hlediska, tj. za období 1996-2000, je rok 1996 rokem s nejnižším (1595) a rok 1997 rokem s nejvyšším počtem sebevražd (1667). Sebevra-žednost má odlišnou podobu i co se týče územního uspořádání. V Čechách je sebevražednost vyšší než na Moravě, přičemž rozdíl sebevražednosti v Čechách a na Moravě se v období 1996-2000 razantně zmenšil. Zatímco v období 1989-1995 činí rozdíl v průměru za rok 2,7 sebevraždy na 100 tisíc obyvatel, v období 1996-2000 je to pouze 0,2. V průměru dochází k nejvíce sebevraždám v okresech Most, Semily, Tachov, Jičín, Rakovník, Sokolov a Cheb a naopak nejméně lidí páchá sebevraždy v okresech Jihlava, Třebíč, Opava, Blansko, Pelhřimov a Kutná Hora. Významný podíl na počet sebevražd mají také jednotlivá roční období a měsíce v roce. Nejvyšší procento sebevražd je začátkem dubna, v květnu počet převyšuje nad průměrem dokonce o 11,1 %. V následujících měsících je patrná klesající tendence, která vrcholí měsícem září a absolutního minima je dosaženo v prosinci, kdy počty dosahují až podprůměrných hodnot. Rozdíl tvoří ale i jednotlivé dny v týdnu: zatímco k největšímu počtu sebevražd dochází v pondělí (až 5,4), nejméně sebevražd je na konci týdne - v sobotu a svátky (kolem 3,7). I zde jsou patrny rozdíly mezi ženami a muži: hodnoty sebevražd u žen jsou podstatně nižší než u mužů. V období 1996-2000 bylo spácháno 8074 sebevražd, z toho 6348 mužů a "jen" 1726 žen.

MŮJ NÁZOR?
Ale dost bylo statistik... Proč jsem si vybral právě tohle smutné téma? Už dříve mě zajímali lidé, kteří v kritické situaci, jakou může být třeba smrt blízkého člověka, neúspěchy v osobním životě, při vzdělávacím procesu, nebo při ztrátě zaměstnání, sáhli po nejkrajnějším řešení. Po sebevraždě. Co je k tomu vedlo? Trpěli pocitem zbytečnosti sebe sama či ztrátou "smyslu života"? Museli mít obrovské trápení, když je nezastavil ani strach ze smrti, pud sebezáchovy, který je u lidí jinak velmi silně vyvinut... Myslím si, že každý člověk má právo rozhodovat o svém životě. Nemyslím, že by sebevrah spáchal vetší :hřích", než třeba opilý řidič za volantem. Církev je asi jiného názoru, ale mám pocit, že církev nemá právo do ničeho mluvit, protože kvůli ní ve středověku, kdy měla největší moc, zemřelo více lidí, než kvůli sebevraždám.

ZBYTEČNÁ SMRT?
Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že lidí, kteří dobrovolně ukončili svůj život, a to i z řad známých osobností, není vůbec málo. Vzpomeňme třeba na spisovatele Konstantina Biebla, Jiřího Frejku, hudebníka Oskara Nedbala, nebo zpěváka Jiřího Schellingera... Smutný je ale fakt, že smrt byla v těchto případech pouze jakousi únikovou cestou před pronásledováním komunistického režimu. Jiným typem sebevraždy může být sebevražda jako revolta proti systému. Jako příklad zde uvedu Jana Palacha, který spáchal sebevraždu upálením, aby tak vyslovil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího ČSSR. Možná hodně lidí řekne, že tím nic nevyřešil. Kdyby však tím nic nevyřešil, tak bych o něm ani nevěděl. Je sice pravda, že žádné ohromné důsledky jeho čin neměl, ale ukázal jednu z mála svobodných voleb člověka...

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

1. ČSÚ (www.csu.cz) - statistiky sebevražd
2. Budinský Libor, Sebevraždy slavných