Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý člověk by měl snít své sny, jinak nemá pro co žít. Nevím, co si o tomto tvrzení myslíte vy, ale podle mne je to svatá pravda. Člověk beze snu je jako auto bez motoru, běžec bez nohou nebo moucha bez křídel. Sen je určitá hnací síla, jež nás žene vpřed, nutí nás se zdokonalovat, riskovat a někdy musíme překonat i sami sebe, abychom dosáhli vysněného cíle. Záleží také na tom, jaký cíl jsme si vytyčili a je třeba umět s rozumem posoudit, zdali je reálný. Pokud nejsou lidé sami k sobě kritičtí, dříve či později budou velmi zklamaní.

Sen. Co to vlastně je? Není to nic hmatatelného, a přesto se může stát skutečností. Můžeme ho mít, toužit po něm, umírat s ním, nebo si ho splnit. Jenže co se stane, když si svůj sen splníme? Potom si člověk vysní další cíle, aby mohl neustále objevovat nové rozměry svého života. Myslím si, že toužit po něčem je údělem nás všech už od dob, kdy vznikla lidská rasa. Lidé vždy toužili po tom, co neměli. Chtěli lepší bydlení, chutnější stravu, teplejší oblečení, a tak museli vymýšlet a vyrábět věci, které jim tento standard poskytnou. Jenže když si zvykli na pohodlné bydlení, chutnou stravu a měli teplé oblečení, chtěli stále lepší a dokonalejší věci. A právě tímto způsobem se lidstvo dopracovalo od pazourku až k počítači.

Už od útlého věku máme nejrůznější sny o tom, čím bychom chtěli v životě být. Dívky se považují za budoucí princezny, pro které si přijede princ na bílém koni, nebo se chtějí stát učitelkami a být také tak chytré jako jejich opravdové paní učitelky. V době mého dětství byly populární také prodavačky, modelky, herečky, žokejky, zpěvačky a jiné dominantní ženy. Snívaly jsme s kamarádkami o dlouhých třpytivých šatech, spoustě peněz, zámcích, stájích plných bujných běloušů a o botách na vysokém podpatku, jež z nám neznámého důvodu nebyly nikde k sehnání v našich velikostech nohou. Taková nespravedlnost! Maminky je mohly nosit a my ne?

Chlapci naopak snili o kariéře vojáka, letce, astronauta, hokejisty, fotbalisty, prezidenta a v některých případech dokonce i popeláře. Šli jsme světem a postupně se ty pošetilejší z našich snů začínaly rozpouštět jako pára nad hrncem. V horším případě se z budoucí učitelky v 17 letech stala svobodná matka a z budoucího astronauta se stal mladík neschopný dosáhnout výučního listu.

Na cestě za našimi sny stojí obrovské množství překážek a je na nás, jak se s nimi dokážeme vyrovnat. Hodně také záleží na výchově našich rodičů a na jejich přístupu k nám. Pokud rodiče chtějí mít ze svého potomka za každou cenu doktora a on mezitím tajně chodí na kroužky šití a pod peřinou si čte módní časopisy, může se stát, že potomek sice kýžený doktorát získá, ale v životě nikdy nebude šťasten, anebo nápor nevydrží, a to pak může vyvrcholit tragédií. Sama jsem se setkala s případem, kdy chlapec raději volil smrt než neustálé výčitky ze strany rodičů a případný neúspěch ve studiu. I tímto směrem se mohou ubírat lidské kroky, které už nevědí kudy kam.

Jak jsem řekla, rodiče mohou život osladit, ale i pořádně ztrpčit. Jste hrdí na muže a ženu, jejichž spojením jste vznikli? Anebo máte vůči nim určité výhrady? Je jasné, že právě tito dva lidé vás provází startem vašeho života a formují vaše sny, touhy a pohled na svět, aniž byste si to sami uvědomovali.

V mém případě jsem v otázce svých rodičů na rozpacích. Své rodiče ctím a v mnohém jsou mi vzorem, ale najdou se jisté životní momenty, které mně ovlivnily natolik, že mne stálo velkou spoustu energie se s nimi vyrovnat, a vím, že mě nejspíše poznamenaly do konce života. Nezmiňovala bych se o této zkušenosti, kdybych nevěděla, že právě od této etapy života strávené s oběma rodiči se budou odvíjet mé sny s velkým "S". Naši se rozvedly v mých šesti letech. Do té doby mne vůbec netrápila spousta věcí. Byla jsem holčička vyrůstající na vesnici, obklopená spoustou koní a jiných zvířat. Hrála jsem si s "barbínkami" a snila o parkurových závodech, jež budu vyhrávat na svém koníkovi Vezírovi a přitom vypadat právě tak jako ty bezchybně krásné panenky Barbie, tvářící se, jako by se jich žádný problém nikdy netýkal. Jenže tenhle "sen" skončil ve chvíli, kdy se můj otec k matce přestal chovat jako gentleman. V té době jsem vlastně ani nechápala, co se děje, ale o to horší bylo, když jsem si to uvědomila postupem času. Člověku jako by nějaká síla sňala růžové brýle a odhalila skutečnosti, které jsem sice nechtěla vidět, ale které nešly přehlédnout. Je to jako kdyby váš dosavadní svět byl domečkem z karet, znenadání se zhroutil a vy viděli tu spoušť kolem. Zdálo se mi, že se stydím za všechnu tu lásku, jíž jsem do otce předtím vkládala. Všechno najednou bylo jinak a tahle změna byla nevratná. Od tohoto momentu jsem pochopila, že v životě nás nečeká jen to příjemné. Otevřely se mi oči a já viděla svou matku, snažící se vyrovnat s vlastní nepřízní osudu a přitom ještě uživit jedno nenasytné mládě - mne. Od té doby už jsem si přála jen jedno, a to abychom se s mamkou měly lépe i bez otce. Teď už je to 12 let za námi a moje velké přání o lepších zítřcích se splnilo. Žijeme společně v malém bytečku a nemáme se vůbec špatně. Jsem ráda, že nás to úplně nesrazilo na kolena a v jistém slova smyslu i posílilo. Už se nezabývám malichernostmi a snažím se zaměřit na konkrétní a užitečné věci. Proto teď sním o své vlastní nezávislosti. Jenže to má háček. Snadno se o tom mluví, ale hůř se to plní. Pod pojmem "vyletět z hnízda" jsem si dříve představovala větší zábavu. Do chvíle, kdy nás živí rodiče, nemáme moc starostí. Na práci máme jen školu, nějaké ty nezbytné domácí práce a zbytek je jen zábava. A musím sama přiznat, že i když vím o mém bezstarostném bytí, přesto si stále na něco stěžuji. Známe to všichni. Jednou na učitele, podruhé na rodiče a potřetí třeba na úmorné slohové práce. Co ale znamenají tyhle naše problémy oproti problémům našich rodičů - platit nájem, udržet si zaměstnání, mít na starosti chod domácnosti anebo se s námi třeba ještě po večerech doučovat matematiku. Tohle a ještě mnohem více musí zastat naši rodiče. Co je na tom ale nejvtipnější? Že většinu z nás čeká úplně to samé. Než k tomu dospějeme, toužíme prožít spoustu nezapomenutelných zážitků a posbírat potřebné zkušenosti.

Mým současným snem je vystudovat vysokou školu a rozšířit si tak obzory. Hlavně se vyhnout lidem se špatnými úmysly. Od lidí se může člověk hodně naučit. Hlavně od staříků a stařenek se dají pochytit ta nejužitečnější lidská moudra a vyvarovat se chyb, s nimiž se oni dříve potýkali. Proto je třeba mít oči "na šťopkách", uši nastražené a pusu mírně "prořízlou". Tak si budeme moci prorážet cestičku ke svým snům. Říká se, že lidé budou vždy toužit po tom, co nemají anebo po tom, co jim je nebo bylo odpíráno. Důvod, proč jsem psala o svém dětství, nebyl bezdůvodný. Zážitky z mého dětství mě dovedly k dalšímu snu. A tím je poskytnout svým vlastním dětem pohádkové dětství a bezproblémové rodiče. Fajn vize, že!? Ale kde najít muže pro to stvořeného? A co když já sama nebudu schopná v této zkoušce obstát? Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo sní o báječném manželství plném lásky a porozumění. O tom sní milióny vdaných i svobodných žen na celém světě. Všechny tajně sníme o milujících, věrných, inteligentních, bohatých sexy "supermužích", na které se budeme moci spolehnout v každé situaci. Jenže ti se vyskytují opravdu jen zřídka a je téměř nemožné na ně narazit. Nepopírám, že neexistují, to ano. Sami jste už jistě viděli v televizi nebo se setkali s páry, které oslavily i diamantovou svatbu a přesto jsou stále zamilovaní. Zamilovanost v jejich případě už ale neznamená probděné noci a dny s hlavou v oblacích, ale vzájemnou úctu a lásku, kterou nepoznamenal čas. Při pohledu na rozpadající se rodinu mi připadá, že slib lásky, úcty a věrnosti znamenal jen hloupou frašku, jež úplně pozbyla svého smyslu. Rozvody jsou poslední dobou mnohem běžnější než dříve. Zajímala by mne příčina narůstajícího počtu rozvodů. Řekla bych, že se ze vztahů vytrácí především tolerance. Malé neshody tak vyrostou do obrovských rozměrů a nesnášenlivostí rodičů pak trpí nejvíce děti, které za nic nemohou.

Přála bych si, aby se už nikdy neopakovalo nic z toho, co jsem zažila, ale vím, že život dokáže přichystat ledasco. Zaručený recept na šťastný život ještě nebyl vynalezen, a tak mi nezbývá nic jiného než věřit, že se můj sen stane skutečností.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/eseje/sen-ktorym-zijem-kazdy-den.html