Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Freud vs. moderní člověk

Řekne-li se Sigmund Freud, všichni si představí prošedivělého starce s plnovousem, jenž si zapisuje sny, asociace a prožívání svých pacientů, kteří se mu svěřují, ležíce na pohovce v jeho pracovně. Ano, Sigmund Freud (1856-1939) byl nejen objevitelem hlubinné psychologie, ale také výrazný představitel ateismu. Narodil se na Moravě v Příboře do židovské rodiny. Žil převážně v Rakousku a zemřel v Londýně. Pracoval jako psycholog a psychiatr. Náboženství označil za kolektivní nutkavou neurózu a v knize Totem a tabu: O podobnostech v duševním životě divocha a neurotika popisuje vznik prvního nebo též primárního náboženství, jehož vznik sahá až do pravěku k tzv. totemickému systému. Tento systém je pro Freuda tajemstvím náboženství.

Tato poměrně útlá kniha, která Freudovi vyšla poprvé roku 1913 a která způsobila tak obrovský rozruch tím, že vysvětlovala náboženství jako symptom neurózy, si postupem doby získávala své čtenáře, mezi něž se nyní počítám i já. Důvod, proč jsem si vybrala právě tuto knihu, se skrývá za otázkou: Co může mít psychologie společného s náboženstvím?
Pojmy jako totem nebo tabu si racionálně jistě dovede vysvětlit a popsat každý. Jejich význam je, zdá se, stejný jak pro tehdejšího primitivního, tak i pro současného - řekněme - moderního člověka. Že tedy totem je něčím, k čemu vzhlížíme, a tabu je jakýmsi společenským zákazem - to je každému jasné. Ale spojit si totem a tabu s výsledky své klinické praxe a do toho ještě se vznikem náboženství, to chce odvahu. A tu Sigmund Freud bezesporu měl.

A k čemu že se to tento muž odhodlal? Dle mého názoru šlo jen o popření základních náboženských představ těch velkých světových náboženství, jakými jsou judaismus, křesťanství, buddhismus (apod.) a vyvrácení jejich kořenů tím, že před každé z těchto náboženství postaví jakýsi pramýtus o otcovraždě, jehož důsledkem je provinění synů, kteří svou vinou vytvořili dvě základní tabu u totemismu - což bylo jednak zabít otce a pak také zmocnit se jeho žen. Snědení otce byl tedy jakýsi prvotní obřad - dle Freuda tzv. totemická hostina a tím pádem také první náboženský úkon, čili předpoklad pro vznik nového náboženství. Již zde na začátku mohu s jistotou říci, že to bylo šokující a naprosto nové zjištění či pojetí tehdejšího vnímání vzniku náboženství. Tedy nikoliv vzniku jen jednoho náboženství (např. křesťanství), ale jako předobraz vzniku jakéhokoliv náboženství.

Kniha samotná je čtivá a srozumitelná i pro normálního člověka-laika, avšak je to rovněž zajímavý materiál pro vědeckou veřejnost, především pro religionistiku a psychologii, neboť právě těmito dvěma směrům se Freud v knize věnuje. Z hlediska moderního člověka je spíše obohacením a vhledem do náboženských praktik primitivních lidí, psychologie národů a psychoanalýzy, která zde objevuje nové případy, především neurotického charakteru.

Ve svém bádání byl Freud velmi pečlivý a pokoušel se znovu a znovu své teze a tvrzení vylepšovat a zdokonalovat, a to se mi na něm i líbí. Když se snaží objasnit nějaký pojem, neopírá se pouze o své vlastní poznatky a zkušenosti, ale zve si na pomoc mnoho jiných vědců (W. R. Smith, W. Wundt, G. Frazer, H. Spencer), kteří se stejnými problémy, zde však jen těmi o národech a jejich náboženstvích, zabývali. To mi přišlo jako dobrý postup: zaobírat se nejprve tím, co již bylo o tématu řečeno či napsáno a pak k tomu připojit své vlastní bádání. Toho jistě využiji pro svou budoucí praxi. Autor rovněž používá rozsáhlého poznámkového aparátu, který je uveden vždy na konci každé kapitoly, některé z poznámek jsou psány anglickým jazykem.

Nemyslím si, že se toho od našich předků, kteří žili v jisté historické epoše, můžeme naučit více než jejich přímí potomci a několik následujících generací, tím spíš, jedná-li se o primitivní národy. Z hlediska dějinného vývoje to dle mého názoru není pro dnešní moderní dobu moc přínosné. Je to možná tím, že tato doba je natolik zahlcena informacemi a různými předměty zájmů a činností, že ji dávná historie či prehistorie už nezajímá. Otázkou je, zda je to dobře, či špatně. Věřím však, že je třeba se z dějin poučit, abychom je neprožívali znovu.

V knize se píše mnoho o magii, animismu nebo incestu, jejichž znalost, myslím si, není pro život důležitá. Spíše se dozvídáme zajímavosti - jako například to, jak lidé kdysi přemýšleli o svých nepřátelích a o kouzelnících. Co jim mohlo přinést či odnést to které zvíře. Zdali existovali duchové a démoni, kteří byli dobří a kteří ti zlí. Co se stalo, když někdo zemřel a zbyli po něm pozůstalí, jak se zachovali k těmto lidem. Jaké vztahy udržovali s příbuznými, kterým rodinným příslušníkům se vyhýbali a proč? A mnoho dalšího se můžeme dočíst v knize Totem a tabu.

Tlupy a primitivní kmeny, jejich obřady a zvyklosti, chování, tradice a životní události, jež jsem již trochu nastínila v předchozím odstavci, by se možná daly přirovnat například k obřadům ve Starém zákoně v knize, jako je Leviticus, která je obřadů a jejich přesných instrukcí k nim plná. Tím prvním obřadem v naší knize, jak již víme, byla totemická hostina bratří na zavražděném otci, která jim umožní přístup k otcovým ženám a zároveň tak získají účast na totemu. Tuto skutečnost by si každý normální člověk dle mého názoru rychle rozmyslel, neboť ví, že je to tabu - onen společenský zákaz, přes který se nelze snadno přenést, a když už se něco takového stane, daná osoba za to ponese vinu a následně trest.

I když bratři litovali svého činu, sami si ukládají trest z úcty k otci - zůstává zde prvotní hřích, který zná i křesťanství. Ale na tom přeci nelze postavit celé náboženství. Křesťanství Freud interpretuje pomocí psychoanalýzy jako pokus o překonání tohoto prvotního hříchu, jako prohřešek proti bohu-otci. Je zde tedy bůh, někdo, kdo již náboženství představuje. Ale i přes Freudovy interpretace a domněnky se mi úplně nepozdává, že by nějaké náboženství započalo vraždou, a to ještě tak závažnou, že za ní stáli bratři, kteří navíc otce a zároveň zavražděného snědli. To mi přijde jako hodně bizarní představa vzniku náboženství či jakéhokoliv náboženského systému.

Názory primitivů na incest a exogamii - týkající se tabu - mě jako ženu dosti překvapily, ale znovu musím konstatovat, že mnohá tabu jsou až neuvěřitelně bizarní. Příklad: "Setká-li se bratr se sestrou náhodou venku, sestra musí utéci nebo se někde schovat."
Chápu, že to bylo z preventivních důvodů, ale dnes by se měl každý muž (i ten mladý) ovládat a být ve svém sexuálním životě vychováván a formován, a to zejména mužskými vzory, stejně jako by ženy měly být vychovávány vzory ženskými.

To, co na knize vyvolalo mou nelibost, bylo popisování toho, co primitivní národy dělají s hlavami svých nepřátel. Jistě to mysleli dobře, když si hlavu nepřítele vystavovali ve svých příbytcích a krmili je vybranými sousty a dávali jim kouřit doutníky. To vše proto, aby si ducha mrtvého nepřítele usmířili, ale tohle se mi zdálo být nechutné. Nemám pro to ekvivalent, ale jistý odpor to ve mně vyvolalo. Vím, že je psáno, že své nepřátele máme milovat a modlit se za ty, kdo nás pronásledují, ale až takovým způsobem? Za mě nikoliv.

V návaznosti na knihu mě zaujaly také mé vlastní asociace, jež jsem si přirovnávala k jednotlivým situacím, rituálům, zvykům, které byly skryty v chování primitivů. Bylo to ono obětování totemického zvířete, za které jsem si automaticky zařadila obětního beránka čili Beránka Božího; vina, kterou tento Beránek nesl za celý náš pochroumaný svět, byla nyní vinou bratrů-vrahů, neboť jsme to my lidé, kteří Beránka svými hříchy křižujeme znovu a znovu. A také smytí oné viny, očištění onou krví Beránkovou, která je vylita za celý svět na kříži v tajemství Veliké noci a kterou jsme my jako jeho lid obmyti a očištěni také.

Co mě dále zaujalo, je pohled na boha jako otce. Z Freudovy strany, Žida a ateisty v jedné osobě, který za vším vidí otce (vzpomeňme třeba oidipovský komplex), tedy i zde, kde si za boha vždy dosadíme někoho podobného našemu vlastnímu otci a do vztahu s ním si zasadíme naše vlastní vztahy, to se mi zdá být docela logické a intuitivně zdůvodnitelné.

Když jsem si v doporučené literatuře přečetla, že Freudova teorie náboženství byla vyvrácena a převálcována ostrou etnologickou kritikou, značně se mi ulevilo. I když byl Sigmund Freud velmi dobrým psychologem a psychiatrem, objevitelem a tvůrcem mnoha skvělých hypotéz o nevědomí, o neurózách a o oidipovském komplexu, nutno podotknout, že religionistika mu moc vlastní nebyla, ačkoliv jeho dílo Totem a tabu a mnohá další (Mojžíš a monoteistické náboženství) se o jakýsi vhled do tohoto oboru uchází. Ano, uznávám, že v jeho době, na přelomu 19. - 20. století, byly jeho myšlenky objevné, nové a hodné dalších komentářů a také toho, aby se jimi další badatelé zabývali a studovali je. Ale jedná-li se o přínos současné vědě, jde se spíše o přínos psychoanalytický nežli religionistický a etnologický.
Psychoanalytický pro objev nevědomí, a to nejen jednotlivce, ale také jako kolektivní nevědomí spojené především s kolektivní vinou. Freud chápe náboženství psychologicky, tedy jako kolektivní neurózu, jako nutkavé vykonávání určitých rituálů, o kterých jsem již mluvila. Děje se tak buď u jednotlivců, kde rituál způsobí neurózu, ale také u kolektivů, kde rituál způsobí kolektivní neurózu a tím zde tedy vzniká náboženství, které je samo touto neurózou.

Dle mého názoru bylo dílo Totem a tabu tehdy pro společnost šokem a jakýmsi impulsem k novému uvažování nad podstatou vzniku náboženství, který se ubíral cestou hlubinné psychologie.

Knihu tedy celkově hodnotím kladně a doporučuji ji dále k obohacení studia religionistiky.