Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jaká je síla slova? Slovo mluvené a slovo psané - které je silnější? V čem je skryta jejich skutečná síla?

Napsali jsme věrné a milované osobě větu Mám Tě rád. Jsme skutečně přesvědčeni, že je to tak správně? Není tato věta příliš plytká? Pokud ano, rozepíšeme se a odhalíme to, co se za ní skrývá, pokračujeme do hloubky. Z pouhé jednoduché věty vznikají řádky, odstavce, strany popsané inkoustem přímo ze srdce. Může jít o slova psaná na papír, do světla monitoru nebo být psána vůbec nemusí. Můžeme je vyslovit.

Zastavujeme se tedy u dopisů. Některé dopisy jsou pro nás jen sdělením, zato jiná jsou jako kouzlo, jež si pečlivě uschováme do truhly a nikdy ho nebudeme chtít vypustit pryč. Jistě nám dělají radost pouze ty dopisy, které jsou psány upřímně ze srdce na rozdíl od těch, jež jsou napsány podle vzoru jako sdělení, oznámení, případně v podobě příkazu k platbě...

Milujeme krátké, nebo dlouhé dopisy? Elektronické, či ty papírové? Je-li naše blízká osoba od nás fyzicky velmi daleko, že setkání s ní je velmi vzácné, komunikujeme spolu pochopitelně přes elektronickou poštu. Její zpráva k nám obvykle dorazí ihned po jejím odeslání. Dělá nám radost přečíst si ji, řádek po řádku, dokud nedojdeme k samému konci. Víme, že to psal člověk, od kterého jsme tento vzkaz očekávali třeba dlouhé dny. Jsou to ale "pouhá" přenesená data.

Sedíme doma a dlouho čekáme odpověď na námi napsaný, tentokrát papírový dopis od blízkého člověka, jenž je od nás fyzicky velmi vzdálen. Odpověď na náš dopis dorazí až po dlouhé době díky pomalé službě listonošů. Když dopis dorazí, jsme nedočkaví, roztrháme obálku, vytáhneme papír, který v rukách držel člověk, na jehož zprávu jsme tak dlouze a trpělivě čekali. Čteme napsaná slova. Jsou vyryta do papíru, polštářky našich prstů mohou přejíždět po vyrytých stopách propisky či pera. Požitek z tohoto dopisu je dvojnásobný, je daleko lepší než data v počítači.

Pokud se se zmiňovaným člověkem sejdeme, pokud se naskytne tato možnost, dopisy jdou stranou. Na řadě jsou slova vyřčená z úst. Každičké slovo, které prošlo rty toho, koho nyní máme možnost poslouchat, je jako zázrak. Slyšíme hlas, slyšíme slova, vidíme pohyby rtů a vidíme před námi stát člověka.

Další velmi dlouhou dobu se s tímto člověkem neuvidíme, z jeho návštěvy nemáme v rukách nic hmotného, žádnou hmatatelnou památku. Máme ale v hlavě a v srdci vše to, co jsme od něj slyšeli, každičký okamžik, který jsme prožili.

A co my? Jaké potěšení děláme svému blízkému my? Vše, co pro nás dělá, je důkazem jeho lásky. Nemáme-li jinou možnost, sáhneme po papíru nebo po klávesnici. Naše srdce se promění v klubko nitě, prsty v jehlu. Nit provlečeme jehlou a začneme ji všívat do papíru či mezi tlačítka klávesnice. Budeme tak pokračovat do doby, dokud nespotřebujeme papír, nebo nám nevyprší počet zbývajících znaků v okně pro psaní elektronické pošty. Ale pokud jsme s osobou fyzicky nablízku, nejsme omezeni množstvím dostupného papíru. Můžeme se s ní ihned setkat, pak můžeme rozmotat všechny ty nitě, jež jsme nemohli všít do papíru.

Slova jsou nádherná tehdy, pokud je jejich původ v srdci milované osoby. Slovo mluvené po sobě nenechá hmotnou památku, nezůstane vyryto na papíře, ale na našem srdci.

Ať už je ten, kdo je od nás fyzicky vzdálen, rodič, bratr nebo přítelkyně, vždy je dopis psán jeho rukou jako zázrak. A co teprve, když se můžeme opravdu sejít? Když už nečteme pouhá slova, ale když je slyšíme a vidíme, jak utíkají přímo z úst?

Stále byla řeč o blízkých osobách, o příbuzných a o přítelkyni. A co kamarádi, přátelé?
Kamaráda si obvykle najdeme ve škole, v práci nebo ho prostě někde objevíme. Nejčastěji se spřátelíme na místě, které není nijak moc vzdáleno od našeho domova. S kamarády bydlíme od sebe maximálně několik málo kilometrů daleko (většinou). Měli bychom je pravidelně navštěvovat nebo alespoň občas. Opravdu to ale děláme?

V dnešní době zažíváme bouřlivý vývoj techniky. Ano, v této době jsme se narodili, nezdá se nám to nikterak zvláštní. Právě proto má téměř každý po ruce mobil nebo něco, prostřednictvím čehož píše imaginární zprávy svým kamarádům.
Mnozí lidé sedí jen doma a neopustí práh svého bytu. Se světem komunikují s pomocí sociálních síti a jiných internetových služeb. Přes internet komunikují s kamarádem, jenž sedí v teple svého domova o tři domy vedle. Nemusí se potkat klidně i dlouhá roční období. Stačí jim tedy opravdu jen taková komunikace?

Mobil, počítač, notebook... Věci nezbytné k životu. Ano, dnešní doba to vyžaduje. Ale užívejme to jen k tomu, bez čeho bychom se opravdu neobešli. Obejdeme se bez obdržených zpráv od kamaráda, jehož můžeme každý den navštěvovat? Co je to za mánie, co je to za závislost na počítačích? Pokud odmítneme sejít se s kamarádem jen proto, že se nám víc líbí číst písmenka z počítače, pak toho kamaráda máme rádi daleko méně než samotný počítač.

Co je pro nás tedy cennější? Sedět doma sami u stroje během doby, kdy můžeme sedět s přáteli a bavit se? Žijeme pro ně, nebo pro počítač?