Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Týká se nás. Narážíme na ni bezprostředně v našem každodenním životě. Mysleti na smrt je lidské. Někdo se ji snaží zapudit až do nejzazšího koutku, do posledního šuplíku ve svém mozku. Nechce si pouze kazit náladu anebo jenom takzvaně strká hlavu do písku? Ať chce, kdo chce, jak chce, nikdo jí neunikne. Ale je už v lidské povaze, že i u smrti člověk nachází určitou naději. Snaha přesvědčit sebe samu, že po smrti nás čeká další život, je tu už od nepaměti. "Co je smrt? Konec nebo přechod?" Lucius Annaeus Seneca.
Smrt je z biologického a lékařského hlediska zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života. Dříve lékaři diagnostikovali smrt po zástavě dechu a srdce, jelikož ale dnes už víme, že tento stav nemusí být definitivní, nyní se diagnostikuje po tzv. smrti mozku (tj. v okamžiku, kdy mozek vykazuje poškození, které vylučuje oživení). Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo krevního oběhu. Jasně se zde ale nabízí otázka duše. V psychologii se duše definuje jako nehmotný, oživující princip hmotného těla. Co si však pod tímto nicneříkajícím pojmem vybavit? Dr. Slabý, katolický kněz a psychiatr, říká, že to, co jsou v člověku funkce nahraditelné počítačem, ona schopnost kombinování, soudů, to není duše, to není ono jádro, ono "já". To vše jsou funkce živého člověka, ale simulovatelné strojem. Duše je tedy něco jiného. Mohl by to snad být obláček vzduchu, kapka vody, zrnko písku, kousek energie? Je známo, že energie se nemůže ztratit, lze ji pouze přeměnit. V co se tedy přemění energie člověka? Mnoho otázek, málo odpovědí. Duše a její existence je už od pradávna hlavní příčinou víry v posmrtný život. Otázka, zda existuje posmrtný život, však nespadá do oblasti vědy. Člověk se vědou jako takovou zabývá v rámci několika posledních století, avšak představa o posmrtném životě jej provází už od nepaměti. Zde se začínáme pohybovat v oblasti čistě filozofické či náboženské.
Smrt a posmrtný život bývá důležitou, často i klíčovou součástí mytologií. V řadě z nich se vyskytuje smrt jako bytost či osoba - bůh, anděl či jiná antropomorfní personifikace. U starověkých civilizací byl světský život většinou pouze přípravou na život posmrtný. Lidé věřili, že pravý a sladký život nastává až po smrti a ten jim vynahradí veškeré pozemské strasti.
Ve starověkém Egyptě byl jedním z nejstarších bohů Usiris (Osiris) - bůh mrtvých a podsvětí. Usirova podsvětní říše, do které bylo povoleno vstoupit jen těm, kteří obstáli u posledního soudu, nebyla totožná s představou křesťanů či muslimů o posmrtném ráji. V Egyptě se jednalo o říši, která byla dosti podobná té na zemi. Bylo zde dobro i zlo, dotyčný musel pracovat, byli tam úředníci a dozorci. Mrtvému, respektive jeho duši zde hrozila i smrt a mohl být popraven, pokud se neřídil radami Knihy mrtvých.
V řecké mytologii představuje smrt Thanatos. Thanatos je bůh smrti a smrt sama, syn bohyně noci Nykty. Je uváděn jako syn boha bezedné propasti věčné temnoty Tartara, podle jiných pramenů byl jeho otcem Erebos. Jeho bratr - dvojče - byl bůh spánku Hypnos. Thanatos byl znázorňován jako mladý muž s černými křídly a zhaslou nebo zhasínající pochodní. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas určený osudem, a odnášel je do podsvětí, kde je odevzdával Hádovi.
Pokud bychom chtěli zůstat v Řecku, tedy konkrétně u antické filozofie, nabízí se nám zde ještě platónská představa. Podle něj byly duše a tělo v protikladu a to, co se uznávalo, byla pouze duše. Tělo proto nazýval hrobem duše a smrt považoval za její vysvobození. Člověk se zbavil své přítěže a jeho duše se tak mohla plně rozvinout a poznat dokonalý svět idejí. Pro Platona tedy smrt rozhodně nepředstavovala konec ani přestupní stanici. Pro něj to byl začátek. První krok k poznání pravého světa.
Nejvíce však má posmrtný život "podchyceno" náboženství. Není to snad ve skrytu hlavní důvod víry? Možnost věřit že nad námi někdo drží ochranou ruku a po smrti si nás vezme k sobě? Z jednoho úhlu pohledu se může trochu zdát, že náboženství využívá lidské touhy po naději. S nadějí jde přece všechno lépe. A nejsnadnější nadějí je, že existuje ten On, který se o nás po smrti postará (za předpokladu, že budeme "hodní"). Jakou mohu mít naději, jsem-li křesťanka?
Bible mi říká: "Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Smrt odporuje plánům Boha Stvořitele a je posledním nepřítelem, který má být přemožen. Smrt je následkem odvrácení člověka od Boha - dárce života." Ježíš mluví o dvou formách života po smrti: jedna je radost a plnost, druhá je prázdnota bezútěšnost. Když to nazveme klasickými pojmy, máme tady právě staré známé nebe a peklo. Záleží na každém jednotlivci, pro co se rozhodne. Je jasné že podle křesťanství mě po smrti rozhodně nějaký život čeká. Budu žít ctnostně a milovat Boha nebo se od něj odvrátím a peklo mě nemine? Člověk by rád věřil a miloval, ale někomu nestačí důkaz starý přes 2000 let. Pro existenci Ježíše Krista máme sice více důkazů než pouze Bibli (o Kristovi se zmiňovali i starověcí historikové jako Cornelius Tacitus, Flavius Josephus, Thallus, dokonce i ranní odpůrci křesťanství, ač křesťanství neuznávali, nepopírali fakt Ježíšova života), ale nikde nenajdeme nezpochybnitelný důkaz jeho božskosti a tedy i důkaz Boží existence. Tady už nezbývá nic jiného než věřit.
Představa posmrtného ráje je sladká představa, avšak představa čistě náboženská. Copak zbývá nám nevěřícím? Můžeme vůbec doufat, že nás po smrti něco čeká? Lidé, kteří nevyznávají žádné náboženství, mohou spoléhat na astrální projekci neboli astrální cestování. Astrální projekce by se dala zjednodušeně definovat jako druh mimotělesného prožitku, kdy duše opouští tělo. Základním předpokladem pro toto astrální cestování je víra, že člověk má ducha, tedy astrální tělo, které je kopií fyzického těla a může se volně pohybovat, zatímco tělo spí. Člověk může přejít do vyšších energetických dimenzí a procházet se zde jinými světy nebo se dokonce setkat a navázat kontakt se zesnulými. Je tohle to, v co mohu věřit? K čemu se mohu upínat a spoléhat na to?
Vědci už dnes ví, že člověk, vrchol evoluce, jak si sám s oblibou říká, využívá svůj mozek pouze z pěti až deseti procent. Co ten zbytek? Třeba právě v něm je skryta odpověď na otázku, kterou se trápil jak pračlověk, tak i dnešní Homo sapiens sapiens: "Co mě čeká po smrti? Čeká mě vůbec něco?" Člověk si ve své přirozenosti dokáže jen těžko připustit, že by ho čekala už jen tma prázdno. Jsme posedlí touhou hledat si berličky naděje. Proč ne? Hlavně když se něčím zabavíme.
"Někteří lidé se tak bojí smrti, že ani nezačnou žít." Henry van Dyke.