Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Avantgarda. Předsunutá hlídka, bez jejíž cesty bychom dnes jen těžko stanuli tváří tvář modernímu umění. Co na tom, že provokuje, šokuje a nelíbí se všem. Zkrátka je. Když člověka připravíte o duši, bude na vás koukat prázdná schránka s vytřeštěnýma očima. Když avantgardě seberete znesvěcující krásu, která burcuje a rozdmýchává vlny nevole, do zkrvavených rukou vraha vám vloží necudnou dětskou říkanku. To byste, vy staromilci, chtěli? Nechat statisíce lidských bytostí na pokraji válek bez možnosti úniku do jiného světa? Světa avantgardy? S krizí morálních hodnot pak přijdou buď romány, na jejichž stránkách se budou prohánět démoni a chiméry řežeb páchaných mezi jediným zvířecím druhem, anebo totální degradace podstaty umělcovy.

Děsivá doba nemůže plodit krásnou literaturu, líbivé tóny a architekturu vzhlížející k bohu. Bůh nás opustil. Jak by mohl sledovat, jak bratr vztáhne ruku na bratra? Společnosti je třeba nastavit zrcadlo. Snad v něm spatří skutečnost a vzpamatuje se. Že se zděsí a zaleze do kouta? Aťsi, horší to už být snad ani nemůže. Úspěch, ten nechte včerejšku, zítřku vládne morálka. Nesklánějte hlavy, podívejte se avantgardě do očí. Zračí se v nich jen hravost a legrace? Zřejmě jste se ještě nezbavili roušky umně přehozené přes hlavu. Ty oči jsou plné nespravedlnosti. Život nikdy nebyl fér, avšak to, co se děje dnes, kdy jeden hráč ovládá spousty šachových figurek, to překračuje veškeré hříchy minulosti.

Hudba, literatura, architektura, film a spousty dalších možností, kterými lze zamířit na mysl. Už bylo na čase zburcovat lidstvo zahnané do kouta. Moderní umění se stalo čímsi exkluzivním. Expresionistu si nepověsíme do obýváku, abychom se nad ním mohli rozplývat. Hledat krásu nepřicházíme k Prokofjevovi. Nepochodíme ani se Stravinským, a přesto je jednadvacáté století obdivuje. Ano, raději si vyposlechnu Svěcení jara, než abych vzdala hold velikánům klasicismu. Naléhavěji volá avantgardní umělec, svojí psychikou a mentalitou je mi blíže. Chápu, soucítím s ním, chce v posluchači probudit všechny smysly, šokovat jej natolik, aby začal přemýšlet, probudil se do skutečného světa.

Cesta. Nebyla snadná. Ze stanice science fiction, přes fantasy, válečná díla až k prokletým. Odtud už jen krok k avantgardním proudům. Nejsou líbivé, vládne jim totální individualismus, originalita. Kde jinde se má rozpolcená duše introverta uchytit? Shakespeare ji nikdy nezacelil, snažili se romantici, soudobí autoři. Ale až moderna a postmoderna začala klíčit uvnitř mého srdce.

Dříve bych se nad verši Morgensterna bavila, vnímala je s obrovskou nadsázkou. Říkala si, jak jen něco takového může být uměním? Proč máme v čítance takové dětinské verše? Avšak po literární oklice přes další literární proudy a desítky jiných autorů jsem se k německému poetovi vrátila. Hle, ze stupidních říkanek se vyklubal nonsens, odešla logika, přišel jakýsi hlubší smysl. Palmström (Palmytröma) mi není k smíchu, spíše jej lituji. Um, s nímž Morgenstern boří veškeré hranice slov, je přímo bravurní. Ano, dívám se na tohoto muže s odstupem hezkých pár let. V době, kdy publikoval své sbírky, svět ještě vůbec nechápal, na jak vratkých a falešných jistotách je vybudován. Expresionismus si klade za cíl neustále atakovat čtenářovy smysly, a to se autorovi Šibeničních písní či sbírky Já a svět doopravdy podařilo. Neustále hledáme smysl v nesmyslu, uvažujeme, jak asi má být pochopena ta a ta báseň. Málokterá tvorba ve mně vzbudila tolik otázek.

Báseň, obraz, polytematické pásmo. Kdo by neznal Guillauma Apollinaira. Jeho Alkoholy a Kaligramy daly vzrůst něčemu, co se později přerodilo do kubofuturismu. Pomáhal vytyčovat cestu modernímu umění. Způsob, kterým propojil krásu šansonů, romantických písní a mystické až okultní inspirace, mne oslovuje i takřka sto let po jeho smrti. Tak jako prokletí vnímali krásu naprosto jinak, než bylo zvykem, rozšiřuje Apollinaire pojem krásna na spoustu dalšího. Vytvořil novou skutečnost. Skutečnost, v níž se dosavadní hranice hroutí a přichází možnost prolínání umění, přítomnosti, minulosti, reality i snu. Málokterý básník natolik oslavoval život a velikost lidské bytosti. Spolu s ruskými mistry veršů - S. Jesenin, V. Chlebnikov či V. Majakovskij - dali základy kubofuturismu. Mísí se tu jak kubistické, tak futuristické prvky. Dochází k uvolnění struktury básní. Ruší se interpunkce, naopak přichází polytematičnost, záplava fantazie, volná asociativnost.

Jen těžko bychom si početli ve francouzských, německých či ruských originálech. Za mnohé vděčíme našim bravurním překladatelům. Vzpomenu alespoň na Karla Čapka, Vladimíra Holana, Egona Bondyho a Vítězslava Nezvala. Jejich úlohou nebyl pouze doslovný překlad, jak tomu bývalo až do počátků avantgardy, stali se spolutvůrci básně. Dílům dávali nový ráz, který měl tvorbu přiblížit konkrétnímu publiku. Často se nechali natolik ovlivnit autory, jež překládali, že sami začali tvořit pod vlivy expresionismu, kubofuturismu či nonsensu. Nezvalův Edison se tolik blíží Apollinairovým veršům, i přesto zůstává naprosto osobitým. Nejsem si jista, kterému z pásem dát přednost. Zda domácí verzi anebo Francouzovi s polskými předky.

Co se architektury týče, mám poměrně vyhraněný názor. Zbožňuji okamžik, kdy se slunce opírá do spanilé gotické katedrály. V tomto směru je mi avantgardní účelnost a funkčnost cizí. Corbusierovo heslo "zeleň, slunce, prostor" je mi blízké pouze v prvních dvou bodech. Když vejdu do obytné budovy, v níž jsou obrovské nevyužité plochy, nabývám pocitů, že architekt plýtval se svěřeným prostorem. Jistě, gotika s monstrózností a rozlehlými objekty pracuje také, avšak jako celek působí naprosto jinak než avantgarda. U domů preferuji útulnost a přírodu uvnitř i okolo. Spousta současníků Corbusiera však tvoří, na můj vkus, objekty neútulné. Mám-li si zvolit alespoň jednoho architekta doby avantgardy, zvolím jednoznačně Wrighta a jeho Kaufmannovu vilu. Naprosto splňuje požadavky, které si kladu pro luxusní a příjemné bydlení. Vodopád a spojitost s přírodou tu čiší na každém kroku.

Z čeho si však nejsem schopna zvolit ani jediné dílo, je malba první poloviny dvacátého století. Vím, díla mají provokovat, vyvolat rozruch i kritiku. Nemohu si však pomoci. Ani Picaso, ani Munch, Schiele či Ensor. Tak jako obdivuji poety a hudebníky, nerozumím si s malíři.

Jsem nesmírně ráda, že svět dal vzniknout avantgardě. Lidé směli a smějí uniknout do vesmíru, kde nezuří válka, kde se šokující mísí se snem. Kde nic není tabu.