Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Devátá třída mi připadá jako symbolický práh do budoucna. Přichází zde na řadu první etapa dospělosti. Rozhodnutí. Rozhodujeme o svojí další cestě. Jakou školu si mám vybrat? A dostanu se tam vůbec? A když ano, budu to zvládat? Ano...tohle je častá myšlenka spousty deváťáků. Vybrat si střední školu. Školu, na které stráví další čtyři roky svého života, školu, která je bude bavit a spolu se školou si mnoho z nich vybírá i svoje budoucí povolání. Ale jako deváťák se ptám: "Není na to příliš brzy?" Tím chci říci, není 14-15 let života moc krátká doba na to, aby si každý mladý člověk ujasnil, co chce celý další život dělat? Vždyť je přece spousta těch, kteří si svým neuváženým rozhodnutím zkazí život. Neříkám, že jsou takoví všichni. Jsou i takoví, kteří mají svůj "dětský sen" a za ním taky pevně jdou. Sama takové lidi obdivuju.
Měla jsem více důvodů, proč jsem se rozhodla pro podbořanské víceleté gymnázium a tohle byl jeden z nich. Dalo by se říci, že už tehdy v páté třídě ta malá zakřiknutá holka bez špetky sebevědomí, hrdosti a hlavou plnou "střeštěných" dětských snů věděla, že o čtyři roky později nebude vědět co dál. Nejspíš už tenkrát tušila, že nebude mít pořádek v tom, co cítí, co chce. A tak si řekla, že gymplem nic nezkazí. Koneckonců, dalo by se říci, že touhle volbou jedině získá. Ano! Získá čtyři roky navíc, aby se rozhodla, co bude dělat. Aby se rozhodla, čím chce být...aby rozhodla o svojí vlastní budoucnosti.
Ale tento "poslední" devátý ročník mi přijde také dost smutný. Je to poslední rok, kdy se vidíme všichni pohromadě. Příští září už nás vystřídá jiná "úplná" kvarta a ta část z nás, která se rozhodne po čtyřech společně prožitých letech opustit naše řady, se vydá vstříc svým životů se vztyčenými hlavami. Osud povede jejich kroky novou a neznámou cestou. Já ale vím, že v mnohých, co tu se mnou každodenně sedí v nám dobře známé třídě, kde nalézáme své útočiště před běsnícími živly nazývanými kantoři, můžu vidět opravdové přátele. Doufám, že pokud budou mít na té cestě nějaké trnité růže, o které se popíchají, najde se někdo, kdo půjde s nimi a vyseká jim cestu. Věřím, že právě ta naše KVARTA bude ta nesmrtelná.
1. září 1999 v 8:00 hodin jsem poprvé zasedla do školní lavice základní školy v Ústí nad Labem. Byla jsem na sebe náležitě pyšná a nikdy nezapomenu na to, jak jsem si v červenobílých pruhovaných šatičkách, s kornoutem v ruce a zářivým úsměvem na tváři vykračovala k - pro mě tenkrát obrovským - vratům školy. V ten okamžik jsem si ještě neuvědomovala, že jako mávnutím kouzelného proutku skončily všechny dětské hrátky a začaly povinnosti a pravidelný denní režim žákyně první třídy. Uvědomuji si to až teď, když už se má povinná školní docházka pomalu chýlí konci. Teď se otáčím zpět za tím, co už bylo...
Roky plynuly jako voda a za tu dobu jsem stihla vystřídat mnoho škol. Beru to ovšem jako výhodu, protože jsem měla tu možnost poznat spoustu skvělých lidí, kteří do mého života vnesli spoustu pozitivní energie a dali mi šanci ukázat jim, že nejsem malá nafoukaná kačenka, jak se může na první pohled zdát, ale že i já jsem obyčejný človíček se srdíčkem na pravém místě. A také jsem měla možnost poznat hodné, mladé i starší, neklidné i náladové učitele. To všechno mělo kladný přínos do mého života. Poznala jsem, jací lidé mohou být.
Právě škola je místem, kde si budujeme vlastní budoucnost a šlapeme si cestičku do dalšího života. Právě škola je (alespoň pro mě) místem, které zanechává hlubokou rýhu se vzpomínkami na mojí duši. A za to požaduje něco na oplátku - nejcennější období, co jsem v životě měla a to, co se v životě opakuje jen jednou. Tím obdobím je dětství. Postupem času jsem ve školních lavicích ztrácela své dětství, až se najednou zcela vytratilo. Najednou jsem už neměla čas na hraní různých her se svými přáteli, neměla jsem čas na dětské radovánky. Kdepak, vůbec jsem si nevážila toho, že jsem malá, že prožívám nejkrásnější okamžiky mého života a až teď mi došla ta neblahá skutečnost - JE PRYČ. Napořád! Moje dětství už se nikdy nevrátí. Ale je pozdě. Člověk si uvědomí, co měl, až když to ztratí. A tak, když jsem si uvědomila, že mi ty bezstarostné okamžiky propluly mezi prsty, jsem si slíbila, že budu žít každým dnem, každou hodinou, minutou, sekundou...každou tisícinou sekundy svého života, aby jsem - až mi i celkem bezstarostné mládí odplave do neznámých dálek - nebyla překvapená a mohla jsem hrdě říci: "ŽILA JSEM!"
I když si teď nemusím dělat hlavu s tím, jestli mě přijmou na střední školu, protože jsem na osmiletém gymplu, kde jsem celkem spokojená, i já jednou toto místo opustím a půjdu dál svojí cestou. Jednoho dne se sem jistě vrátím, ovšem už ne jako studentka, ale jako dospělý člověk, který našel vysněnou cestu svého života, po které pojede tak dlouho, dokud ho z ní někdo nesrazí. Vždy budu vzpomínat na to, co jsem tu prožila a co mi tahle škola dala a vzala. Nikdy nezapomenu na to, že jsem právě tady našla ty pro mě moc důležité osoby, bez kterých bych se nikdy nikam nedostala, osoby, bez kterých bych byla pořád nicka jako před tím, než jsem sem přišla, osoby, které se nazývají tím kouzelným slůvkem: PŘÁTELÉ.
Určitě si jednou vzpomenu na tohle místo, které pro mě, praštěnou puberťačku bez vlastních cílů a hlavou stále vysoko v oblacích, je něco jako druhý domov. Je to místo, kde trávím většinu svého času a (i když si to většinou nechci připustit) mám ho ráda. Určitě budu vzpomínat na spolužáky a profesory, které jsem měla ráda, i na ty, které už méně. Určitě budu jednou vzpomínat na hodiny, jež mě bavily, ale i na ty, které jsem přímo nesnášela a počítala minuty, které mě dělily od osvobozujícího zazvonění školního zvonku oznamujícího profesorům, že je čas přestat trápit mladé nevinné duše, které se uhnízdily v našich tělesných schránkách.
Tahle škola mě za čtyři roky mého působení naučila být samostatná, pomáhat druhým, být ochotná a nebýt tolik zbabělá, dala mi prostě sílu. Za to vše bych měla poděkovat profesorům, kteří se mi tolik věnovali a ještě věnují, některým spolužákům a hlavně přátelům, kteří se mnou mají neustále trpělivost a mají pro mě pochopení. Vím, že jsem nikdy nebyla nějak extra soustředivá a vnímavá, ale s radostí můžu říci, že za velké pomoci mého okolí se ze mě stal jiný člověk. Člověk, jenž nevnímá své okolí jako jeden celek, ale vnímá každého človíčka, každou květinku, strom i kamínek jako samostatnou věc, jako důležitou součást svého každodenního života, bez níž by pozbyl svůj současný význam. Když někdo udělá něco, co se mi nezdá, tak se snažím vcítit do jeho role a snažím se najít pro jeho chování nějaký důvod. Když někomu není dobře, snažím se zjistit, jestli mu nějak nemohu pomoci a pokud ano, tak do toho dám všechno. Snažím se vycházet dobře se všemi, ovšem jak je všeobecně známo, je celkem nemožné zavděčit se každému. Na svojí cestě životem se stále zuby nehty držím jednoho pravidla: "Až se ti v jeden jediný den rozbije tvůj velký sen, tak nebreč a zatni pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí..." Někdy jsou ovšem chvíle, kdy se slzám neubráním, a tak se snažím (vlastně sama před sebou) ospravedlnit tím, že si řeknu: "Pláčeš? I v slzách je síla. Tak JDI A ŽIJ!!!" Kdyby někdo věděl, jak se moje dvě já v hlavě někdy hádají, určitě by si o mě musel myslet, že jsem "vyšinutá", ale já jsem přece jenom deváťačka a už jenom to mluví za všechno...nebo snad ne?