Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vážení čtenáři,
mým úkolem je seznámit vás s převratem v dějinách psychologie, objevem, který změnil vnímání lidské psychiky. Jedná se o vymyšlení nové psychologické disciplíny zvané klasikologie a stanovení jejích pravidel. Tento počin má na svědomí německý vědec Ing. Johann Whöeigell DrSc, jeden z nejvýznamnějších psychologů dnešní doby.
Předmětem zkoumání klasikologie jsou výlučně lidé, i když v jistých zvláštních případech mohou být předmětem i zvířata. Tato věda se snaží popsat a pochopit, jak se z člověka, který se narodí, stane člověk jiný. Člověk, kterého Johann Whöeigell pojmenoval klasik. Nyní se vám pomocí otázek a odpovědí pokusím vysvětlit, kdo klasik je, jak se projevuje atd.

Otázka č. 1: Kdo je to klasik?

Tato otázka patří do "kategorie otázek středně lehkých, avšak s ne zcela jednoznačným závěrem". Klasik je člověk, který na určité (často i modelové) situace reaguje klasickým, čili stejným či typickým způsobem. Klasikem se může stát každý člověk (a také většinou stane, alespoň na část svého života určitě), což je smutné i veselé zároveň. Smutné proto, že člověk, který je klasik v tom smyslu, v jakém ho chápe Ing. Whöeigell, je většinou velmi směšný, často i ubohý a hlavně a zejména nervózní z nějaké své slabosti, o které buď ví a nějakým způsobem ji zastírá, či o ní neví a jedná pod jejím vlivem pouze nevědomky. Veselá stránka "klasictví" je právě jedna z věcí, která je obsažená i ve stránkách špatných - totiž směšnost. Také by se dalo říct vypointovaná klasika pod vlivem klasictví.

Otázka č. 2: Jak se z člověka stane klasik?

Tato otázka je, řečeno slovy Jana Wericha, za 64 000 dolarů. Kořeny klasictví musíme hledat ve spojení těchto čtyř kritérií:
vlastnosti, se kterými jsme se již narodili
naše dětství, zejména vztah k rodičům a hledání si prvních přátel
dospívání, zejména budující se vztah k druhému pohlaví a vymezování svých opravdových přátel
naplňování či nenaplňování svých tužeb (ať jde o tužby karierní, sexuální či jen o touhu po respektu a moci - důležité je, jak moc je touha silná a jestli její případné neuspokojování vede k deprivaci)

Pokud jste si pozorně přečetli tato čtyři kritéria, mělo by vám být jasné, že klasikové se častěji stávají z lidí, kteří jsou něčím deprivováni - a nejčastěji právě takovými věcmi, které jsem uvedl v kritériích 1-3. Ruku v ruce s deprivací jde často (a možná překvapivě) inteligence. Nezapomeňme, že klasictví je způsobeno často také tím, že daný klasik odhalí nějaký svůj nedostatek. A k tomu je potřeba slušná dávka inteligence, nebo alespoň sebekritiky a také špetka charakteru.

Otázka č. 3: Proč se zabývat klasikologií? Jaký je její praktický či duševní přínos?

Je mnoho důvodů, proč se stát klasikologem. Seřadím je opět do několika bodů a pak se k nim vyjádřím podrobněji.

1. Zábava
2. Procvičení mozku
3. Naučení se předvídat lidské reakce

Zábava
Spojení klasikologie a zábavy by se dalo výstižně popsat slovním spojením: "Kdo nezkusil, ten nepochopí, kdo však ano, nalezl ráj čistého intelektuálního potěšení." Dokud jsem se neseznámil s učením mistra Whöeigella, lezla mi spousta lidí na nervy. Ať již svým ignorantstvím, nerespektováním odlišného názoru či pustou lidskou blbostí. Poté, co jsem se intenzivně položil do studia klasikologie, jsem se naučil mít radost, že dokážu lidi poznat v jejich slabostech a typických rysech a umím si na tom najít pozitivní věc - od srdce se jim zasměju - ať již v duchu nebo otevřeně.

Procvičení mozku
Ano, je to tak, klasikologie cvičí mozek. Dala by se přirovnat dokonce i k tak promyšlené hře, jako jsou šachy. Představte si daného člověka jako šachovnici a svojí mysl jako útočící figurky. Stejně jako v šachu se snažíte prorazit soupeřovu obranu, zahájit útok a zdecimovat ho, v klasikologii se pomocí svého útoku (svou myslí) snažíte prorazit bariéry zkoumaného člověka (tzn. přijít na jeho skryté obranné mechanismy, které zastírají jeho pravou povahu či podstatu a nebo ho alespoň zkusit dostat do situace, kdy se začne chovat klasicky) a tím nad ním "zvítězit". Není totiž právě poznatek o velmi pravděpodobné povaze druhých lidí jedna z nejlepších odměn za svou námahu?

Naučení se předvídat lidské reakce
Tato schopnost logicky vyplývá z toho, co jsem zmínil v předchozím odstavci. Je vlastně jedním z jejích nejdůležitějších důsledků. Například na určitém člověku spatříte syndrom opakování určité věci v dané situaci a hned se můžete ptát: Pročpak to asi dělá? Má k tomu nějaký skrytý důvod, nebo tím jen maskuje své rozpaky? A tak podobně. Věřte mi, je to zábava, umět poznávat lidi! Je nabíledni, že ne každého lze skrz klasikologii poznat. Buď lidi, kteří jsou tak bezproblémoví, že si žádné své nepřirozenosti či stereotypy nevypěstovali, a nebo lidi, kteří ovládají umění klasikologie přirozeně (aniž by věděli, že se tomu tak říká), a proto se maskují tak dokonale, že vyzařují dojem lidí, kteří žádné nepřirozenosti nemají - čímž se ovšem jen degradují na klasika trochu vyššího řádu - toho, který je pouze víc schopen se ovládat. Kdyby ovšem byli tito lidé zkoumáni někým, kdo je nadán větším detektivním uměním než oni a pozná v nich to, co je falešné a vypočítavé, degradují se tak na klasika "absolutně klasického". Z toho se dá vyvodit, že vždy záleží na vnímajícím subjektu i objektu.

Nevýhody klasikologie

Já osobně spatřuji dvě hlavní nevýhody:

Občasné opuštění reálného základu svých závěrů a následné dovymyšlení si vlastností zkoumaného člověka - tzv. projekce.

Možnost využití svých schopností k manipulaci s lidmi.

ad 1) Ano, i tak převratná věda jako klasikologie má své nepříznivé stránky. Ale tak je to s jakoukoliv věcí, jak říká moudré přísloví "Všechno zlé je pro něco dobré a naopak". Začátečníkům se na počátku studia této disciplíny bude často stávat, že budou projektovat do svého zkoumaného objektu vlastnosti někoho jiného, kdo se v určitých vlastnostech shoduje s tím zkoumaným. Toto je chyba, se kterou bojují i ti nejzkušenější klasikologové.

ad 2) Ano, jsme u věci, která je na celé klasikologii nejsmutnější, i když tak trochu perverzně nejlepší. Pokud ovládnete umění zkoumat lidi, můžete lehce dojít k úvaze: "Proč nevyužít svých schopností k tomu, abych si sám pro sebe vytěžil co nejvíc na úkor ostatních? Můžu je přece vmanipulovat tam, kde je chci mít - pomocí lichotek, podlézání, intrik atd." Všichni dobří politici, celebrity či právníci nebo i tuneláři musí disponovat uměním klasikologie. Podívejme se třeba na Adolfa Hitlera - člověk, který nebyl nic a díky svým intrikám, znalostem lidské psychiky a apelováním na ty nejprostší lidské pudy se vypracoval na vůdce celého Německa. Pokud se ovšem na Hitlera podíváte z pohledu klasikologie, zjistíte, že nebyl ničím jiným, než tzv. klasikem vyššího řádu (viz. výše). Podívejte se na jeho gesta, alespoň na pár jeho projevů a... vám nepřipadá směšný? I když se přenesete přes všechno utrpení, kterým lidstvo zahrnul? Zkuste to a uvidíte, že to byl tak vzorový klasik, že málokdo v historii byl kdy větší! Nedostal se na školu, na kterou se tolik toužil dostat, k ženám měl prý dosti majetnický a velitelský vztah (důsledek mindráku, který v něm dívky vypěstovaly, když byl mladý a bez postavení), měl megalomanské mocenské choutky a dobrých přátel (myslím těch opravdových) za dobu svého "vůdcování" asi taky moc neměl. Sečteno a podtrženo - půda pro zasetí sémě na klasika byla připravena více než dostatečně.

Tak, na konci své eseje si neodpustím ještě pár "klasických rad". Ponořte se do studia klasikologie, snad jsem vás dostatečně nalákal, odbourávejte nánosy negativních stereotypů z vašich duší, ať nejste také jen klasikové a mějte se krásně!

Váš Honzík