Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všichni víme, že existují různé názory na krásu. Dnešní moderní doba je směsicí osvědčených principů z minulosti, tudíž pro nás není neobvyklé spojení historického kousku s výstřelkem poslední módy. Trendovost se stává novým pojmem v našem životě, proto si můžeme lidi rozdělit do dvou skupin a to na první, v níž jsou všichni zaměřeni na rozeznávání, co je zrovna "in" a "out", a druhou, kde je důraz na starou osvědčenou klasiku. Pouze hrstka z nás se dokáže pozvednout nad všeobecný názor a oprostí se od pout společenských konvencí. Pro upřesnění je v dalším textu budu nazývat "vizionáři".

Ačkoliv mohou tato slova pro lidstvo znamenat něco negativního, upřímně se nemáme za co stydět. Již před tisíci lety žili lidé stejní jako my. Ženy se sháněly po krásných látkách na oděv a muži toužili po nových technických vymoženostech. Umělci v antice hledali ideál krásy v dokonalých proporcích bez ohledu na krutou realitu číhající na každém kroku. V každém uměleckém období byli tvůrci, ať již sochaři či výtvarníci, spjati s kánonem svého stylu, tudíž drtivá většina zobrazovala všeobecný ideál své doby. Nejspíše proto tak vystupují osvícení umělci, jenž zobrazovali i skutečnost, ač nebyla příliš líbivá. Sice tehdy neměli takový úspěch, ale nezapadli v hlubinách času díky své výjimečnosti.

Zlom nastává ve druhé polovině 19. století. Na scénu přichází celé skupiny tvořící v kontrastu s nároky okolí. Zobrazují obyčejné lidi, i ty na okraji společnosti, protože nemohou opomenout kulturu, ve které opravdu žijí. Dekadence nastavuje zrcadlo veškeré líbivosti okolí svou negací a pesimismem. Přichází nová doba, moderní v pravém slova smyslu, protože se vymyká jakékoli kontrole a zásahům z vnějšku. Pokud si položíme otázku, kde vlastně hledají krásu, když zobrazují ošklivost, musíme si odpovědět představením jedné takové skupiny a to dadaistů.

Dadaismus jako umělecký směr vznikl za 1. světové války v neutrálním Švýcarsku. Centrem dění se tehdy stal kabaret Voltaire, kde se scházeli emigranti z celé Evropy a diskutovali nad sklenicí absintu o své situaci. U jednoho stolu se každý večer scházela velmi různorodá skupinka umělců, kteří se později stali zakládajícími členy uskupení Dada včetně mladého Paula Elúarda či Maxe Ernsta. Ve svém manifestu si dali za úkol vracet se pouze hrou, která všechny klasické poučky staví doslova na hlavu. Jejich díla bez forem nás provází jak dětskou naivitou, tak popisnou brutálností a detailně popisovanou perverzností. Co si máme vybrat? Škála je obrovská, stejně jako náměty a způsob ztvárnění. Například Max Ernst tvořil svá díla za pomoci výstřižků z časopisů nebo jiný umělec sestavující tzv. merz objekty – využil prostředku vskutku nevídaných. Harampádí a veteš ze skládek byla totiž levná. K dokonalosti však dadaistickou hříčku dovedl Francouz Marcel Duchamp.

Pokud zavítáte do pařížského muzea moderního umění Centre Pompidou, budete jistě očekávat velmi zajímavé obrazy plné skvrn či kinetická tělesa. Ano, jejich nabídka vás určitě nezklame, ale pokud mohu doporučit zkušenému vizionáři, tak najděte sál Marcela Duchampa. Tento Francouz totiž dokázal naše téma rozvinout tak, že nám umožní velmi jednoduše najít tu dříve zmiňovanou hrstku osvícených. Již pro několik generací se stala jeho tvorba velkým otazníkem v obecném pojetí, co je vlastně umění. Při vstupu do místnosti se totiž všichni rozdělí na ty, kteří rovnou odejdou, jiní se sami sebe ptají, jestli to lze považovat za dílo, někteří se pousmějí a jdou dál a několik málo jich zůstane s upřímným obdivem před pisoárem s věšákem umně nazvaným Fontána. I jeho další vystavené kusy jsou velmi rozporuplné: židle s kolem z bicyklu, cestovní kufřík uvnitř s obrazem a toaletou, věšák na lahve apod. Jeho "ready-mades" jsou totiž průmyslově vyrobené věci denní potřeby, ale postavené buď do nového kontextu nebo zachované jak byly, ale prohlášené za umění. Sám Duchamp řekl, že dokáže na věci vydělat, když její klasičnost změní v cosi originálního. Dokladem budiž jeho Mona Lisa s knírkem nazvaná L.H.O.O.Q., což je slovní hříčka pro francouzštináře, která pobuřuje dodnes. Ve volném překladu znamená: "má oheň mezi nohama".

Proto se můžeme ptát: "Co je krásného na věšáku na lahve?" Já osobně se řadím k těm, kteří při pohledu na něj se pousmějí, protože to považují za zajímavý nápad, a jdou dál, neboť nechápu, proč bych se měla nechat unášet tím nejnovějším proudem mladých vizionářů, kteří již nevidí krásu v samotném nápadu, ale obdivují fantazii a originálnost autora. Pravý vizionář musí být totiž dětsky naivní, hravý jako dadaisté a otevřený všem krásám světa, jenž možná nezapadají do forem daných dobou a okolím, ale jsou kolem nás a nabízejí obyčejnou zajímavost. Jen mít tu dříve zmiňovanou fantazii a ochotu hledat.