Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vysočina, oblast za dob našich předků známá jako kraj, kde se na polích rodí více kamení než zlatavých klasů. Kde stopy dějin doplňují dílo člověka a dotvářejí domov odhodlaným a nezdolným stvořením, potomkům Horáků. Provázání přírody a lidských bytostí jako by tu bylo od samotného prvopočátku. Studánky se tu odměňují chladivými doušky utrmáceným poutníkům, již je na oplátku zbaví napadaného listí a brouků, kteří se při honbě za kapkou vody dostali na druhý břeh Styx.

Příchozí do tohoto kousku země se často tážou místních, jaká podivuhodná síla je tu drží na malých políčkách, kde se daří pouze bramborám. Odpověď, již dostávají nazpět, však hovoří za vše. Stane-li se Vysočina vaším domovem, stane se také vaším hrobem. Omotá si vás do zelených svých spárů a už vás nepustí. Kamkoli se před jejími zraky skryjete, dostihne vás stesk po jejím dechu, ovzduší. Procházky hlubokými lesy se vryjí do paměti lépe než návštěva naší stověžaté metropole.
Myslíte-li si, že jste upadli do naprosté beznaděje, smutku, z nějž není cesty ven, nezapomeňte na svoji domovinu. Není lepšího léku, než se vydat do Žďárských vrchů, kde nespatříte živáčka. Zapomenout na svět, vnímat panenskou čistotu přírody okolo. Překonat sebe sama výstupem na jednu z mnohých skalin, načerpat energii prýštící z jejího nitra.
Vysočina tu je především pro své potomky stvořené z její poddajné hlíny, s kouskem větévky jeřábu, jenž vyroste v nádherný strom i na té nejméně úrodné půdě.

Jako netopýři. Tak se mohou cítit obyvatelé Českomoravské vrchoviny. Jako létající savec příliš nezapadá k ptákům ani k pozemským mléko pijícím tvorům, také oni nemohou říci, že by byli Čechy nebo Moraváky. Jsou obojím. Anebo snad tvoří vlastní kategorii? Z jazykového hlediska nezapadají ke strojově hovořící západní části českého státu. Mluví sice obecnou češtinou, vklínili však mezi ni také typicky moravská slova. Ano, i my na Vysočině rozžínáme světla a na hlavu si v dolech nasazujeme blembáky - stejně jako lidé, jejichž teritorium začíná na východ od hranic našeho kraje. To nás však neřadí ani k jedněm. Nezoufáme si, dorozumíme se s oběma stranami, nehněváme se, když někdo komunikuje striktně spisovně a neztratíme se mezi moravskými přáteli. Ne nadarmo máme ve znaku moravskou orlici jdoucí ruku v ruce s českým lvem.

Řeknete-li kdekoli po naší vlasti, že pocházíte z rodiště Karla Havlíčka Borovského, Jana Zrzavého, Bohuslava Martinů anebo Otokara Březiny, ostudu si neutrhnete. Jak byste také mohli. Ptáte se proč? Vždyť Vysočinu si pro její kouzlo zvolil i takový velikán, jakým byl Santini, aby jí věnoval kus ze sebe sama. Zkrášlil její tvář nejednou majestátní stavbou. A i v dnešní době plné kulturních kacířů se najdou mnozí, kteří se zastaví ve stínu Zelené Hory, žasnou nad krásou telčského náměstí a uchýlí se alespoň na krátký okamžik dovnitř duchovních zdí Svatého Prokopa v Třebíči.

Člověk si domov nevybírá, to domov si vybírá člověka... A pro Vysočinu toto platí dvojnásob. Místní scenérie vám zkrátka nedovolí odejít. Tak jako se dříve kamenitá pole odvděčovala za dřinu strávenou jejich obděláváním, dnes krajina daruje potěšení každé osamělé duši, jež se namáhá hledat tajemství tam, kde by je každý nečekal. Pravý poklad se totiž neskrývá v bohatství a hojnosti, což vám poví každý, kdo okusil život na drsné, a přeci vděčné Vysočině.