Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

S uměleckou kritikou se setkáváme prakticky na každém kroku. Noviny, časopisy, rozhlas i televize - tam všude se objevují recenze na nové filmy, knihy nebo divadelní hry. Tato kritika by měla být v ideálním případě nestranná a měla by pocházet od člověka, který je v dané oblasti odborníkem a měla by být umělci, jehož dílo je recenzováno, inspirací pro zlepšení své práce. Příkladem takového kritika může být František Xaver Šalda, jenž spisovatele nejen hodnotil, ale dokázal mezi nimi i rozpoznat ty obzvláště talentované a pomoci jim k úspěchu.

Takových kritiků, jako byl Šalda, je ale bohužel poskrovnu - výjimečných lidí je vždy málo v jakémkoliv oboru. Zůstat nestranný je vždy těžké, a i když se to podaří, je tu s kritiky ještě jedna potíž. Ten problém najdeme, když si položíme otázku, k čemu vlastně umělecká kritika je? Kritik tu určitě není od toho, aby nám říkal "tohle si prostě musíš přečíst" nebo "na tenhle film v žádném případě nechoď". Jeho práce nám může v tomto rozhodování napovědět, ale nemá ho udělat za nás. K čemu tu tedy jsou?

Slovo "kritika" pochází z řeckého kritiké techné, což znamená "umění rozlišovat a posuzovat". Umělecký kritik je tedy ten, jenž umí rozlišit kvalitní umělecké dílo od nekvalitního. Umí to díky tomu, že sám je v této oblasti zběhlejší než obyčejný divák nebo čtenář - viděl či přečetl toho více a má lepší teoretické znalosti daného oboru. Ten výše zmíněný problém je v tom, že umělečtí kritikové sice umí rozlišovat a posuzovat, ale sdělují nám to slovy, které jsou srozumitelná jen dalšímu odborníkovi. Krásným příkladem je tabulka vytištěná na zadní straně obálky knihy Picassova sladká pomsta od Ephraima Kishona. Tato tabulka má dva sloupce. První je označen nadpisem "Co říká kritik" a v každé buňce je zhruba třířádkový text se slovy, která běžný člověk ani neumí vyslovit, natož aby jim rozuměl. Druhý sloupec má nadpis "Co to je" a v jeho buňkách jsou napsány věci jako "tři čáry", "zelené kolečko" nebo dokonce "nic". Jinými slovy: pokud nejste v dané oblasti odborník, nemáte šanci uměleckému kritikovi porozumět. A pokud odborník jste, pak kritika nepotřebujete, protože jste sami schopni rozeznat kvalitní dílo od nekvalitního.

Dalším problémem je, že někteří kritici rozumí svému oboru "až moc". Nejednomu umělci se už stalo, že jeho dílo bylo kritikou nemilosrdně "rozneseno na kopytech", zatímco publikum jeho výtvor ocenilo. Příkladem může být například Madona, která si po premiéře filmu Evita musela vyslechnout, jak svoji roli nezvládla. Většina diváků byla ovšem z muzikálu nadšena. Takovéhle paradoxy vznikají tím, že odborník přirozeně očekává od díla něco jiného než člověk, který se chce jen pobavit nebo se něco dozvědět. Pak ale dochází k situacím, kdy se umělec musí rozhodnout, zda chce tvořit pro kritiky nebo pro lidi. Kdyby chtěl být kritikou chválen, laici mu nebudou rozumět.

Samozřejmě jsou i takoví recenzenti, kterým rozumět je. Jejich práce se objevují právě v masových médiích. To ale nebývají odborníci. Jejich znalosti v daném oboru jsou většinou jen o málo hlubší než znalosti čtenářů recenzí. Jediné, co tedy mohou čtenářům sdělit, je jejich subjektivní názor, což už je samozřejmě na míle vzdálené představě o kritice.

Výsledek je ten, že kritici jsou tu nakonec jen od toho, aby naštvali nebo potěšili umělce, vychrlili pár cizích slov na nebohého čtenáře a něco opravdu konstruktivního se od nich dozví jen další odborník.