Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• esej/zamyšlení

Člověk je jediný tvor, který ví, že zemře. Vymysleli jsme si ale způsob, jak se se smrtí vyrovnat. Návod zní: nepřipouštět si ji. Co by se s námi stalo, kdybychom nevěděli, že je náš život konečný? Vedli bychom dobrý život? Možná bychom jednali pudově jako jiní živočichové. Nestanovovali bychom si životní cíle a nejspíš bychom se nesnažili udělat něco výjimečného a prospěšného pro svět, zanechat po sobě něco užitečného, než zemřeme.

Smrt nás ale natolik děsí, že předstíráme, že se nás netýká. Podle autora knihy nejsme schopni postarat se dobře o umírajícího člověka, neboť by tím bylo oslabeno naše rádoby přesvědčení, že nezemřeme. Smrt blízkého nám připomíná naši vlastní, proto se lidé podvědomě brání starat se o umírající bližní, a proto není péče o umírající na perfektní úrovni, jak by být měla.

Když se zamyslíme nad tím, kolik lidí zemře nesmyslnou smrtí na našich silnicích, dospějeme k názoru, že mnozí lidé již velmi vytěsnili představu smrti ze svého života. Řidiči projíždějící městem stokilometrovou rychlostí nejspíše neuvažují nad tím, že se jich smrt také týká. Nebyli to pouze císaři, kteří věřili ve vlastní nesmrtelnost. Jsou to nakonec i někteří lidé, kteří svým chováním ohrožují sebe i své blízké. Aniž by si to uvědomovali, žijí svůj život tak, jako by věřili, že nemusí zemřít.

To, že ze své mysli vyháníme představu smrti, nás velmi blokuje. Neumíme správně komunikovat s umírajícími lidmi, naše slovní zásoba je v takových situacích velmi omezená, a proto netušíme, co máme umírajícímu říct. Lidé těsně před smrtí z nás mohou mít pocit, že jsou už teď opuštěni zbytkem světa, i když ještě žijí. Spoluúčast druhých na umírání jednotlivce je u nás v dnešní době menší, než je v rozvojových zemích a než bylo v historii. V chudších zemích, kde je nedostatečná zdravotní péče, je smrt běžná, každodenní záležitost. Dokonce malé děti vidí mrtvé lidi, což je pro nás, v naší době a zemi, nepředstavitelné. Snad to v nás vzbuzuje pocit, že je nemorální vystavovat malé děti takovéto "podívané". Ale přesto si dovedu představit, že spoluúčast lidí na umírání bližního je tam intenzivnější než u nás. Umírající proto nemusí mít pocit samoty a opuštění.

Smrt je v naší společnosti velmi tabuizované téma. O smrti nemluvíme před dětmi. Zdráháme se dětem vysvětlovat, co se zesnulému dědečkovi opravdu stalo a vymýšlíme si báchorky o tom, co se událo oblíbenému domácímu mazlíčkovi. Snažíme se malé děti chránit, protože si myslíme, že smrt je špatná a je potřeba se jí bát. Nechtěně v dítěti budujeme strach ze smrti. Samozřejmě naše chování vychází z toho, že máme děti rádi a že se je snažíme ochraňovat. Pro děti, které ještě nerozumí světu dospělých, může být představa smrti velmi traumatizující. Dítě se zaobírá myšlenkami na smrt a trápí se, a když o ní chce s někým mluvit, rodiče většinou neradi komunikují na tohle téma. Dítě proto v sobě nadále dusí myšlenky o smrti. Protože je dítě o smrti "špatně informované", pěstuje si v sobě různé představy, někdy dokonce absurdní. Výsledkem je velký stres, ačkoli jsme se původně snažili malé děti chránit.

Podle mého názoru by bylo řešení snadné. Měli bychom říkat pravdu. Neměli bychom před dětmi tyto skutečnosti skrývat. Dítě by se mělo dozvědět, na co se ptá, zvláště když je ještě ve věku, kdy si samo ještě neumí vytvořit subjektivní názor. Malé děti se nevyděsí, když jim povíme, že maso, které jíme, je z králíka, se kterým si dítě hrávalo, pokud mu to vysvětlíme neutrálním tónem. Pouze pokud ho vyděsíme našim postojem, bude mít dítě strach. Vše tedy záleží na tom, jaký postoj zaujímají dospělí ke smrti. O smrti a o sexu se před dětmi obyčejně nemluví. Ale měli bychom si uvědomit, že není dobré dětem zatajovat důležité skutečnosti, které se stejně musí dozvědět, protože pokud se něco dítě dozví příliš pozdě a z jiných úst než z úst rodičů, může to znamenat problém. Podle mého názoru dostatečná informovanost vysvobozuje a zbavuje strachu.

Lidé v dnešní době umírají nejčastěji v nemocnici a bohužel se cítí často sami. Není divu, že lidé osaměle umírají, protože i osaměle žijí. Tendence k osamělosti je podle autora knihy nejsilnější v akademických kruzích a obecně u mužů než u žen. V dnešní době žijeme sami v bytech, pronajímáme si jednolůžkové pokoje na kolejích, trávíme čas sami se sebou, vyžadujeme soukromí. Zdravotnický personál neumí většinou dobře mluvit s pacientem nebo jeho rodinou o nadcházející smrti. Pro lékaře znamená smrt pacienta velký stres a vedle umírajícího pacienta cítí úzkost. Proto s umírajícím netráví dostatek času a neumí s ním dobře komunikovat. To vše vede k tomu, že se umírající cítí v nemocnici velmi osaměle a myslí si, že je zdravotnickému personálu na obtíž. Neuvědomuje si, že zdravotníci se pouze neumějí vyrovnat se smrtí.

Rozhovor s lidmi na smrtelné posteli je velmi složitý. Pacienti s rakovinou někdy působí odpudivě a jejich přátelé mají strach je navštívit, protože neví, jak se vyrovnat s tím, že jejich blízcí už nevypadají jako dřív. Pacienti s pokročilým onkologickým onemocněním mohou být velice nešťastní. Podle Norberta Eliase potřebují mít umírající pocit, že ještě neztratili význam pro ostatní lidi. Na druhou stranu nepřirozeně přepjaté projevy sympatií jim mohou připadat nesnesitelné. Lidé komunikující s těžce nemocnými, umírajícími pacienty musí být taktní, citliví a musí se umět vžít do pocitů trpícího člověka. Je ale smutné, že se lidé cítí osamělí, ačkoli jsou obklopeni společností. Někdy se snažíme pomoci člověku, který naši snahu považuje za nucenou, a navzdory společnost se cítí sám.

Způsob umírání souvisí s tím, do jaké míry jsme dosáhli svých cílů. Pokud bude umírat starý muž, jenž dennodenně zachraňoval životy, může být na sebe před smrtí hrdý a smrt považovat jako přirozený konec svého smysluplného života. Tohle je poselství pro nás, kteří máme ještě život před sebou a můžeme dělat věci, za které budeme na sebe hrdí. Smrt není strašná, ale je strašné, když člověk umírá předtím, než dal svému životu smysl. Smrt mladých lidí je vždy zbytečná, obzvláště, pokud se zamyslíme nad tím, jakým způsobem umírají. Silnice, dopravní nehody, zbytečná rychlost, hořící domy, nesmyslné riskování, alkohol. My jako zdravotníci tomuhle těžko zabráníme. Můžeme pouze varovat, jít dobrým příkladem, chovat se obezřetně.

Norbert Elias je toho názoru, že smrt je konec člověka a neotvírá nám žádné dveře. To, co z člověka přežívá, je pouze to, co dal jiným lidem za svého života. Tento názor je velice starý a dokonce je to hlavní myšlenka nejstarší doložené literární památky, Eposu o Gilgamešovi. Pro náš život není důležité, jestli po smrti něco je, nebo není. Důležité je, jak žijeme. Ale autor knihy považuje víru v život po smrti pouze za způsob, jak se se smrtí vyrovnat. S tímto názorem nesouhlasím. Myslím, že víra v posmrtný život je historická a kulturní záležitost a nevznikla z potřeby předstírat, že smrt není. Lidé potřebovali a potřebují věřit, že někde mimo náš časoprostor existuje spravedlnost, kde všechny dobré i špatné skutky budou splaceny a vráceny. Navíc lidé stále potřebují vysvětlení toho, proč se na světě dějí některé věci, s nimiž si neví rady věda. Když pozorujeme svět kolem sebe, nemůžeme si nevšimnout různých náhod. Zamyslíme-li se nad nimi, uvědomíme si, že i v náhodách je zákonitost, a to nás přivádí na myšlenku, že existuje něco vyššího, co řídí život na tomto světě. Proto si nemyslím, že víra je jenom způsob, jak se smířit se smrtí. Ovšem víra v posmrtný život by neměla zastínit fakt, že důležité je žít svůj život a svoje sny "teď a tady".

Proč nás smrt tolik vyvádí z míry, když se jedná o něco přirozeného? Norbert Elias připomíná, že se lidé od starověku velice vyvinuli. Smrt pro nás znamená něco hrozného, protože lidský život má v naší společnosti velikou cenu. Není nám jedno, když někdo zemře ve válce, a nejsme lhostejní k tomu, když zemře starý člověk. Všechny životy jsou velmi cenné. Lidé dnes soucítí s druhými. Nebaví nás sledovat gladiátorské zápasy, představa veřejné popravy je pro nás děsivá, a ne zábavná, jako byla pro lidi ve středověku. Díky vyspělému zdravotnictví, díky kterému běžně neumírají lidé na banální choroby, nám není lhostejné, pokud někdo zemře. Prudce diskutujeme o trestu smrti. Existují miliony lidí, kteří jsou proti znovuzavedení trestu smrti, neboť považují lidský život člověka - jakkoli špatný byl - za cenný. Debaty o eutanazii v lidech vyvolávají rozdílné názory a vášnivé debaty. To dokazuje, že lidem není lhostejné, jestli lidé umírají, nebo ne. To vše jsou důvody, proč je pro nás smrt tragédie.

Ano, lidé ve dvacátém i jednadvacátém století soucítí sami se sebou. Vyvstává ale otázka, jak to, že personál koncentračních táborů mohl psychicky zvládnout každodenní vraždění. Jak je možné, že se mohli lidé dívat na smrt tolika bližních. Pravděpodobně má každý člověk dvě tváře a ve všech je ukryta bezcitná polovina, která je ke smrti lhostejná. Extrémní situace v nás mohou probudit naši špatnou polovinu, jíž je jedno, jestli lidé umírají, nebo ne. Obzvláště když je v ohrožení náš život. I když jsou životy ostatních cenné, ten náš je přece jenom důležitější, jakkoli nechceme být sobečtí. I dobrý člověk má svým způsobem blízko masovému vrahovi a zároveň je přizpůsobivý a zvykne si na všechno. Proto se pracovníci v koncentračních táborech přizpůsobili denní rutině, ačkoli na denním programu bylo zabíjení.

Norbert Elias vysvětluje, že smrt není nic strašného, protože smrt sama o sobě nebolí. Co je tedy na smrti tak hrozného? Strašné jsou jednoznačně bolesti umírajících. Právě jako pocity ztráty, které cítí živí lidé, když přijdou o své blízké. Strašné je čekání na smrt, pokud jsou umírající osamělí. Nejhorší je ale náš strach ze smrti. Neměli bychom se snažit vytěsňovat smrt z naší mysli. Pokud si uvědomíme, že smrt je přirozená součást života starého člověka, bude pro nás jednodušší starat se o umírající lidi a snažit se, aby se umírající necítili tolik sami.

Až se naučíme dobře se starat o umírající, splnili jsme jeden úkol. Tím ale naše práce nekončí. Měli bychom se zasloužit o to, aby umírajících bylo méně. Je na nás, abychom odváděli dobrou práci a zachraňovali lidi. I když dokážeme tohle, zbývá nám ještě něco. Pokud se nám nějakým způsobem podaří, aby se snížil počet zbytečných smrtí, děláme dobře svoji práci.