Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdo tu není věčně, každý z nás jednou tento svět opustí. Občas se někdo zamyslí nad tím, co po něm zůstane, jestli jeho žití nebylo nicotné, jestli se najde někdo, kdo bude mít důvod si na něho vzpomenout. Ale byli i tací, kteří si tyto otázky nejspíš nepokládali, možná byli tak bezstarostní, ale hlavně si je položit mnohdy ani nestihli. Zemřeli tak mladí a aniž by to tušili, zanechali po sobě veliké bohatství. Nezůstaly po nich sice majestátní domy ani milionové účty v bankách, ale přesto miliony ano. Miliony zasažených srdcí, které na ně budou až do doby svého vlastního odchodu z tohoto světa vzpomínat. A není důležité, jestli na ně budou vzpomínat lidé, kteří v té době žili, nebo my, kteří o nich slyšíme pouze z vyprávění. Byla to bouřlivá 50. a 60. léta, která nám tu nechala odkaz, na který se už nezapomene.

"Je nás pár, jsme generací poslední. Jdem o hladu,
zimou schoulený, čtem o sobě pravdu leda z úmrtních oznámení.
Týden v starých novinách, pouze jedovatý dým v spálené zemi zůstává.
Kéž slunce svítí nám, svítí nad hlavou."

(z muzikálu Vlasy)

Odešli tiše, zavřeli oči a odpluli do jiného světa. Snad do světa vysněné nirvány, kde nejsou žádné války, kde nemusí bojovat proti konzumní společnosti, do které byli násilím vhozeni. Koho se prosili, aby museli vnímat všechnu tu zlobu, lidskou hloupost, honbu za penězi a škatulkování ostatních? Chtěli jen žít. Svobodně se projevovat, chtěli mír a lásku. A proto museli zemřít. Názor společnosti sice zní: "Zabili se sami, ufetovali se k smrti, uchlastali se, patří jim to," pátral ale někdo po tom, proč tak museli skončit? Proč pro ně drogy a alkohol byly náplní života? Neznamenaly pro ně třeba vysvobození? Zemřeli by, kdyby jim společnost začala naslouchat a zamyslela se nad tím, jak ničí sama sebe? To jsou otázky, na které už asi nikdo z nás neodpoví, můžeme si jen říkat "kdyby, tak by", ale jim už tím život nevrátíme.
A čím byli pro nás tak významní? Zanechali po sobě vůbec něco hodnotného, co by stálo za zmínku? Možná to je věc názoru, ale každý si musí přiznat, že významně ovlivnili smýšlení dalších generací, i když si to mnozí z nás vůbec neuvědomují. Občas přijde nějaká módní vlna, na trička se začnou tisknout kytky, nosí se minisukně a většině mladých lidí je jedno, odkud se to bere, jestli už tak někdo chodil a proč zrovna nosil kytky a co to pro něj znamenalo. Ale je to teď přece moderní, tak proč by to nenosili? Jak často slyším, že ten krásnej kluk ze septimy poslouchá nějakýho Hendrixe, tak si ho musím sehnat taky, třeba si mě potom všimne. Není všechno tohle zbytečné? Ten kluk asi ví, proč ho poslouchá a nejspíš i ví něco o době, kdy jeho hudba vznikala, a jen stěží si o tom bude povídat s holkou, která je každý týden na diskotéce a jednou si pustila Hendrixe.

"Můžeš nosit masku a malovat si tvář
Můžeš nazývat sám sebe lidskou rasou
Můžeš nosit límec a kravatu
Jednu věc skrýt nemůžeš - to, když si chromý uvnitř."

(J. Lennon)

Sedím u svého počítače, poslouchám Janis Joplin, její nakřáplý, melodický hlas zpívá o svobodě, lásce a touze, jak by to všechno mohlo být jinak. Po zádech mi přebíhá mráz z naléhavosti jejích tónů. Janis je jedním z příkladu těch, kdo bojovali za své ideály, až jim úplně propadli. Zemřela mladá, ve 27 letech, na vrcholu své krátké kariéry. Byly to pravidelné dávky whisky, které dodaly jejímu hlasu to mrazivé zabarvení. A nakonec se předávkovala heroinem. Tak v tuto chvíli si snad každý může říct, že se zničila sama, ale je tomu opravdu tak? Možná v tu chvíli, když si dávala svoji pravidelnou dávku, před ní svět vystupoval takový, jaký si ho představovala, ideální, bez lží, nenávisti a absolutně svobodný.
Až nápadně podobně tahle svět přišel o řadu dalších lidí, kteří milovali svou práci i život, jen ho chtěli mít lepší. Jim Hendrix, John Bonham, Bon Scott, John Lennon, Elvis Presley, Jim Morrison, Brian Jones a mnoho, mnoho dalších kytarových mágů, charismatických zpěváků nebo zdánlivě nezranitelných bubeníků, po kterých nám zůstalo obrovské dědictví v podobě nesmrtelných skladeb, které oslovují každého, v každém věku a době. Zemřeli pro svoje názory, svůj styl života, ať už svojí vlastní vinou nebo rukou chladnokrevného vraha, doplatili na to, že chtěli mít svět jiný, než jaký dovolovala jejich doba.
Byli to lidé, kteří odešli tiše, zavřeli oči, aniž by stačili cokoli dodat, a přesto toho světu vzkázali tolik. Smrt každého z nich vyvolala velikou vlnu různých pocitů. Kolik lidí pro ně prolilo slzy, ale našli by se asi i tací, kteří si trochu oddechli a řekli si: "Konečně o jednoho blázna míň".

"He will always be remembered
in our hearts."

"Navždy uchován v našich srdcích."

(z náhrobku Johna Bonhama)

Na konci léta si pravidelně hodím do batohu plavky, pár batikovaných triček, zavážu palestinu kolem krku a na nohy nazuji kecky. Vyrážím na trutnovský hudební festival, jedno z mála míst, kde na vás dýchne atmosféra bezstarostnosti a volnosti. Pouze hudba, láska a mír. Moje představa o šedesátých letech je naplněna. Možná se od skutečnosti liší víc, než bych si dokázala přiznat, ale to by to pak přece nebyl český Woodstock. Tohle je místo, kde vám legendy znovu otvírají oči.