Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všichni jistě známe větu: "Ach, ta dnešní mládež." Většinou ji slýcháme od starých lidí, které se snažíme v tramvaji pustit sednou a přitom jim omylem šlápneme na nohu. Každý z nás ji slyšel nejméně stokrát. Ať se týkala přímo jeho samotného nebo osoby, co stála vedle něho.
Je ovšem zajímavé, od koho ji slýcháme nejčastěji. Ano, je tomu tak. Od starých lidí. Někdy si pokládám otázku, proč ji mají tak oblibě? Je to určitě tím, že nám závidí naše mladí, krásu, rychlost, zdraví a nemohou se smířit s tím, že jim za chvíli zazvoní zvonec. Trošku tvrdé, ale z určitého úhlu pohledu je to fakt, který se nedá přehlédnout.
Když jedete v ranním metru, nacpaném takovým způsobem, že stačí, aby si každý čtvrtý vzal noviny a všichni ostatní si je mohou spokojeně přečíst s ním, tak na další stanici se otevřou dveře a v nich se objeví důchodce, který se mermomocí snaží dostat dovnitř. Po úspěšném protlačení skrz dav studentů, který se mu málem stane osudným, stojí před slečnou snažící se dočíst poslední část domácího úkolu. Jelikož jsou důchodci po revoluci kapku otřepanější, neodpustí oblíbenou frázi své věkové kategorie: "Ta dnešní mládež už nemá ani úctu ke starým lidem!" a přitom ji šťouchá holi do nohy a dává jí jasně najevo, aby uvolnila místo na sezení, protože má legitimaci opravňujícího se posadit na přesně určené místo. Nic kolem ho nezajímá. Slečna, která se chce vyhnout scéně se starým pánem, mu tak raději přenechá své místo. Přitom samozřejmě vráží do ostatních lidí, kteří jí to na oplátku vracejí tak přívětivými pohledy, že by si raději přála vystoupit. Jedinou prioritou pro dědečka je posadit se a sedět, dokud nedojede na místo určení. Nebudu ani raději mluvit o tom, že je to většinou příští stanice, to už by byla věc jiná. Důchodce je osoba na tolik stará, že kdyby tři minutky postál u dveří, tak by jeho křečové žíly určitě explodovaly. Nejlepší na tom všem je, že se nás rodiče snaží vychovávat k pomoci a k úctě ke starým lidem. Po takovémto vystoupení, které naštěstí sledujete opodál, vás určitě napadne pomoci stařence s těžkou taškou, kterou se snaží vytáhnout ze schodů. Pokud budete mít štěstí, tak začne hulákat jako na lesy, že se jí snažíte okrást, znásilnit, zabít a Bůh ví, co ještě. V tu chvíli jde samozřejmě kolem policejní hlídka, která si incidentu všimne a uchopí vás jako nějakého zloděje, co se zmůže pouze na okrádání starých a bezbranných lidí. Mezitím, co jste pod kontrolou hlídky, která vám požádá o vaši školní tašku očekávajíc, že v ní místo učebnic a svačiny máte při nejmenším ruční kulomet, vyslechnete hrůzostrašný příběh od té malé, milé babičky, jaké měla těžké mládí, jak si musela na všechno dlouho střádat, že už takhle má málo a k tomu jste se jí snažili okrást, si samozřejmě nevyslechnete nic jiného než: "Ta dnešní mládež, za mého mládí by se nic takového stát nemohlo." Po zdlouhavém vysvětlování vás nakonec hlídka propustí a vy běžíte do školy, kde již netrpělivě čeká bělovlasý vrátný se spokojeným úsměvem a notesem na pozdní příchody v ruce. S velkou mrzutostí a lítostí vás zapíše naprosto čitelným písmem a dodá: "Té dnešní mládeži už nestojí ani za to chodit včas." Usměje se a zabouchne za vámi dveře. Přitom už netrpělivě čeká na dalšího loudilce. Zpocený dorazíte do třídy, kde vás za odměnu paní profesorka nechá na tabuli spočítat zcela triviální příklad, za který jste ohodnoceni jak jinak než nedostatečně.
A tak postupně plynou ta nejkrásněji léta dnešního mládí, přibývají nové a krásně vzpomínky, pozdější letech se vám začnou prohlubovat vrásky, abychom jednou mohli přijít o hůlce do metra a přitom slušně požádat o místo na sezení.