Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ach, to ráno!" říkám si vždy po ránu už několik let. A kdo taky ne? Snad jen můj taťka, který - i přes svou pracovní vytíženost (spějící až k workoholismu) - stále hbitě a zcela bez problémů vstává brzy, dokonce i o víkendu. Já jsem však jeho pravým opakem - budík drnčící desetkrát (devětkrát mi zřejmě není dost), věčné ranní spěchy a zmatky, kdy jsem ráda, že vypiji alespoň půlku z hrnku čaje...když se zrovna neopařím. Je to o žaludeční vředy! Hlavně že si pořád říkám: "Zítra už vstanu včas!" Stejně jako kdysi...

Den jako každý jiný - budík drnčel jenom sedmkrát, vstanu a snažím se vykonat všechny ty ranní povinnosti. Čas tlačil, takže si dovedete představit, jak si čistím zuby, oblékajíc si přitom kalhoty a tričko. Není divu, že si triko umažu zubní pastou, takže celý proces svlékání a oblékání musím opakovat ještě jednou. Snídani nestíhám, opět si ji sbalím do sáčku a připravím na botník, že si ji jako vezmu ke svačině (aby mamka nenadávala, že jsem zase zaspala). Pobalím si věci do školy, načež zjistím, že byl úkol z angličtiny. Když se mi konečně podařilo vypadnout z baráku a svižným krokem se vydat směrem ke škole, po pár krocích mi svitne, že jsem svačinu nechala na botníku, opět... "Fakt prima!" říkám si.
Deset minut do začátku vyučování, jsem skoro v půli cesty, jdu pozdě a přemýšlím nad omluvou svého pozdního příchodu. Nadávám, běsním... Když tu skrze ještě skoro zalepené oči vidím osobu. To by nebylo nic divného, ale ta mladá slečinka byla navlečená do jakéhosi společenského hábitu - černá střapatá sukně, gepardí halenka s gigabrutálním výstřihem, boty na převysokém podpatku, dosti excentrický účes i líčení. Svižným krokem a s povrchním, až skoro opovrhujícím výrazem prošla okolo mě. Jak jsem se na ni podívala, hned se mi vybavily takové ty cedulky na plotech zahrad se psem "Tady hlídám já!" v obměně "Bacha, právě procházím já!" nebo tak něco. Jsem si jistá, že by se ona cedulka úžasně vyjímala na jejím odhaleném hrudníku... "Je konec května, to bude asi maturantka ze zdrávky," mihne se mi hlavou díky směru chůze mladé slečny. A jak si to milostivá štrádovala po tom krumlovském náměstí, jedna z těch jehliček, které měla místo bot, se zasekla zrovna do škvírky mezi kočičí hlavy. Ta vznešená a rádoby distingovaná kočička, která okolo mě před chvílí prošla, se rázem proměnila v těžkopádné, robustní a nemotorné tele, kácející se k zemi. Jako správný Čech jsem se zastavila a s otevřenou hubou jsem pozorovala tu hromadu parády ležící na zemi. Znáte Krumlov? Nedivila bych se, kdyby si to některý z japonských turistů zaznamenal svým všudypřítomným a snad i nevybitelným fotoaparátem. Její úžasné silonky byly rázem okaté tak, že to přebilo jejich původní kýčovitý vzorek a aby toho nebylo málo, loket mladé slečny se máchal v černé kaluži.
"Ach, to ráno!" řekla jsem si a s myšlenkou, že na tom vlastně nejsem tak špatně, jsem se (teď již se značným opožděním) odklidila do školy.