Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve věku deseti let vám přijde trapný i kapesník vykukující z kapsy nebo shrnutá ponožka v botě, kterou zajisté všichni vidí na kilometr. Při rozhovoru s byť o pár měsíců starší osobou, než jste vy sami, se už červenáte jak čerstvě zralé rajče, koktáte jak malé děcko, které se ze sebe snaží dostat první slůvka a nakonec prcháte jak pára nad hrncem. Prostě šílený trapas.

Roztržená silonka, rána míčem do hlavy při tělocviku spojeném s chlapeckou částí třídy, hlas, který jako na potvoru přeskočí do fistule, když se nejhezčího spolužáka ptáte, jestli by vám nepůjčil pravítko. Trapná, trapná, trapná!

Pořád jsem byla v domnění, že už zajisté jiná nebudu a že nejlépe učiním, když se odstěhuji někam na samotu do nějaké chýše u lesa, přes hlavu si natáhnu papírový sáček s prostřiženým otvorem na dýchání a budu předstírat, že jsem tady zbyla z patnáctého století a přežívám ve společnosti černé smrti, neboli dávného moru, a proto se ke mně nikdo nesmí ani přiblížit. Zase tak stará nejsem, ale postupem dospívání jsem u sebe začala naštěstí nacházet shovívavost.

V létě jsou parné už i brzké ranní hodiny, znavená dusnem a nevyspalá jsem utíkala na metro, celou cestu mi vzadu na sukni vlál lem spodního prádla.
"Používáš krajkový kapesník, jo?" podotkl můj šéf v letní práci, znám ho už od svého dětství, a poukázal na tu vykukující věc.
"Všímej si svého, jantare. Ježišmarjá, co to je?" urovnala jsem sukni, zatáhla za zip. Nepříjemné zapraskání vypovídalo o tom, že něco není v pořádku. Jezdec odpadl na stůl přede mnou jako postřelený voják, zip se rozjel jak dostihový koník a moje sukně se s elegancí sesunula k zemi. Co víc dodat, konala se neplánovaná přehlídka spodních vrstev mého oblečení.

Ani trapas na mojí nedávné cestě vlakem mě zas tak nerozhodil. Když jsem po příchodu na nádraží zjistila, že se mi opět vymstila moje neschopnost orientovat se v čase a mám ještě hodinu času, než spoj pojede, šla jsem do protější cukrárny. Dobrá kávička a chlebíček nikdy neurazí, vychutnala jsem si to jako správná labužnice a zasnila se. Bohužel na tak dlouho, že jsem si ani nevšimla, že můj vlak se už chystá k odjezdu. Popadla jsem zabalený dortík a flašku s Coca Colou, rychlostí blesku se vydala do vlaku. Stihla jsem to. Běh mě natolik schvátil, že bylo třeba se osvěžit pitím. Sáhla jsem po flašce s tou hnědou limonádou, otočila víčkem a...už to lítalo všude. Paní v bílém kostýmku sedící naproti mně už nevypadala jako dáma z reklamy, nýbrž jako miss mokrý kostým. Nezmohla se ani na slovo, nemusela, její modré stíny, které nyní připomínaly monokly z ringu a rudá rtěnka v podobě rajského protlaku, mluvily za vše. Ale musím uznat, že moje Cola na tom bílém podkladu vytvořila dosti zajímavý vzor, paní se mnou bohužel tentýž názor asi úplně nesdílela.

Hodně se nasmáli nejspíše i v servisu kol. Jakožto velká sportovkyně, která vytáhne své milované kolo i dvakrát do roka, aby dojela pro rohlíky do sámošky vzdálené dvě minuty od baráku, jsem si musela prostě to jednostopé vozidlo nechat zase seřídit, přece jenom zima byla dlouhá a na můj městský dopravní prostředek táhl studený průvan. Na otázku "Jak hustíte?" od zaměstnance, který mi dával kolo do pořádku, jsem odpověděla, že obvykle u pumpy, že tam jsou přece takové ty stojany se vzduchem, anebo že mi občas vypomůže táta, protože má hustilku. Koukal na mě vyděšeně.
"Ale já myslel, na jakou hodnotu hustíte!?"
No co, učený z nebe nespadl.

Možná visím v servisu i bývalé práci na nástěnce jako největší "blondýna roku", ale já si říkám, že jestli je něco opravdu trapné, tak neumět se zasmát vlastní trapnosti.