Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Co jsem komu zase provedla? Zoufale na sebe hledím do zrcadla a přemýšlím, co vykouzlím se svým novým účesem styl kastrol. Asi nic. Marně počítám peníze v kasičce, abych následně zjistila, že do sumy, kterou bych potřebovala na prodloužení vlasů, mi schází tak 3000 kaček, takže tento návrh je zamítnut.
Kadeřnice mě ujistila, že to brzo doroste, s tím brzo se nejspíš unáhlila, ačkoli v duchu jsem se jí snažila vsugerovat alespoň nápovědu 50:50, respektive přítele na telefonu, a že ty ostříhané vlasy byly stejně zničený.
Útěcha veškerá žádná, pouze zoufalost a marné tápání v paměti, jestli bych se domů náhodou nedostala kanálem. Bohužel mé znalosti kanalizační sítě v našem městě jsou nulové. A tak jsem zaplatila a hned za rohem si nasadila kapucu, že by alespoň nějaká obezřetnost? Aby mě nikdo nepoznal - chyba!! Poznali mě!
"Nazdár!" zdraví mě známý hlas mé kamarádky. Zmateně se rozhlížím, kam bych se mohla schovat - ulice lemující silnici bohužel moc úkrytů neskýtá, propadliště se tu taky nikde nenachází, a tak se obracím na kamarádku a s falešným úsměvem se s ní dávám do řeči - taky mohla jít jinou cestou nebo aspoň pár minut počkat.
"Co ti je? Nemáš zánět středního ucha?" obává se o mé zdraví. A tak s neskrývanou nechutí sundávám kapucu a odhaluji světu svůj nový a opravdu nevytoužený účes. "Vždyť je to dobrý...," utěšuje mě. Ještě chvíli se bavíme a pak pokračuji ve své strastiplné cestě domů a doufám, že nepříliš vydařený den končí - další omyl!
Utvrdí mě v tom prádlo, které vyndávám z pračky - mezi barevné oblečení se připletlo mé nové sněhově bílé tílko, tedy sněhově bílé bylo předtím, než se dostalo nějakou záhadou do pračky, ale ani tím to nekončí.
Jogurt, na kterém jsem si chtěla pochutnat, končí na mém oblečení přesně ve chvíli, kdy na mě promluví mamka a já se leknu jako snad nikdy v životě, to už je příliš!
Liju do sebe energetický nápoj semtex a vrhám se do změti účtů a čísel, to kvůli neveselé kompozici z účetnictví. Po hodině a půl usínám a místo polštáře mi slouží učebnice účetnictví. Že jsem se toho ale naučila...
Spoléhám tedy na to, že mi v hlavě přeci jen něco zůstalo, nadávám na semtex, který mě spíše uspal, než dodal energii, píšu něco, co by mělo představovat fejeton a za hlavou mi hodiny odbíjí půlnoc.
Takže jestli máte pocit, že den blbec postihl jen vás a nikoho jiného, věřte, že onen den blbec postihne čas od času každého, a troufám si říci, že všichni, kdo mě právě poslouchají, jsou toho pravým důkazem.