Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Můj životní styl se poměrně změnil. Už se nebudím v půl sedmé ráno s vědomím, že musím rychle vstát, obléknout se, nasnídat se a hurá do školy. Zato mám jinou možnost, no vlastně povinnost. Ta má velmi zajímavý a prostý průběh. Budík zazvoní zhruba o hodinu později něž obvykle, po dalších deseti minutách polospánku v posteli konečně zvednu zadek, a kupodivu se nejdu nasnídat, ale sednout si k počítači. Následuje klidné, smysluplné zapnutí počítače. Po rozsvícení obrazovky se pouze modlím, ať je počítač nabitý. A nastává poslední fáze mého vyčerpávajícího programu, připojit se na Teams. Během tohoto procesu neřeším, jestli jsem právě v teplácích, anebo trenkách s prasátkem. Ano, přesně takhle probíhá mé běžné distanční ráno už asi tři čtvrtě roku.

Zpočátku, asi tak první týden, mi to připadalo báječné. Testy, které mě původně čekaly, se zrušily, to samé platilo o prezentacích a úkolech.
Nadešel další týden a měl podobný průběh.
Po 14 dnech mě to ale už přestávalo bavit. Začal jsem prožívat a pociťovat temnou stránku tohoto "geniálního" nápadu. Učitelé (někteří) se naučili používat distanční systém. Rázem se na nás navalila hromada úkolů, doplněná občasnými e-hodinami. Tímto způsobem to pokračovalo a vlastně to tak trvá i v současnosti...

Člověk má mnohem více práce s učením. Úkoly, které zaberou spoustu času, by nebyly hlavním problémem. Zásadní problém tkví v samotné výuce. Zatím jsem nepoznal nikoho, kdo by více "pobral" výklad přes počítač než ten naživo. Tudíž strávím další cenná odpoledne mého života učením něčeho, co bych se měl naučit ve škole.

Pro kantory to v každém případě také není snadné. Byli pověřeni se naučit pracovat s počítači, což pro některé musel být očistec. Ale jsou i tací, kterým se to velmi líbí. To jsou běžně ti, co mají rádi, když je nikdo neruší. Mrtvé ticho si zjednají tak, že všem nařídí, ať si vypnou svůj mikrofon a s úsměvem na tváři započnou svůj nekonečný výklad. Na druhé straně jsou učitelé, kteří s tím úplně nesouhlasí. Mezi nimi se nachází jedinci, kteří disponují velmi povzbudivými řečmi. Například věta "Chce to reflexy, ale to se vytříbí!" našeho "motivačního guru" (neboli učitele matematiky) vždycky pobaví.

Osobně mi chybí nejvíce sociální kontakt. Po tak dlouhou dobu není vůbec lehké se obejít bez spatření známých ksichtů. Nejde se zkrátka spokojit s pohledem na tři rozmazané hlavy uprostřed obrazovky. No, někdy je jich dokonce šest i s učitelem, ale ani tak to nestačí. Člověk potřebuje jiný sociální kontakt, než je pouze jeho rodina. A toho se tu nedostávalo. Nezbývá mi nic jiného, než jen doufat, že toto zmatené období skončí.