Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl/nebyl jednou jeden chlapeček. A ten chlapeček žil/nežil v jednom postindustriálním městě, ve kterém člověk prakticky nežije, ale je rád, že přežívá. A ten chlapeček bydlel/nebydlel v jednom depresivně socialistickém paneláku, o kterém mu tvrdili, že je veselý, když ho natřou na žluto. A v tom duchu se linulo/nelinulo celé sídliště a chlapeček vždy viděl pouze tu šeď i přes pseudo-nedeprimující nátěry. Podobně vypadala/nevypadala i chlapečkova škola, o které se nikdo ani nesnažil tvrdit, že je či má být veselá.
Když onomu chlapečkovi bylo 15 let, nastoupil na tuto školu. Každý učitel se ho - stejně jako všech nově příchozích - ptal, proč si vybral právě tuto školu. V tu dobu chlapeček věděl a věřil, že chce pokračovat ve studiu a že se chce vzdělávat, a věřil rovněž tomu, že ho na to tato škola může připravit. Dnes, po 3 letech studia, si chlapeček pokládá stejnou otázku a jen marně se snaží nalézt odpověď.
Kdysi, ne dávno po prvním příchodu do školy, jemu i jeho spolužákům kdosi řekl: "Vybrali jste si tuto školu dobrovolně, a proto byste měli být na ni hrdí." Jenže slovo hrdý v této větě mělo znamenat nekritický; ale jak může člověk být nekritický, případně hrdý na školu, jež si zvolil, když v podstatě nevěděl, co ho v ní čeká. Chlapeček se ani neptal, protože by mu to stejně nebylo vysvětleno, stejně jako mu nikdy nikdo nevysvětlil, proč má být hrdý na to, že je Čechem. Zkrátka se rozhodl, že nepůjde proti.
Chlapeček se se školou pomalu seznamoval, až mu nepřišlo ani divné, že některé předměty přesahují natolik rámec své školy, že pouhá učebnice pro gymnázia nestačí a musí si pořídit odbornější publikaci. Zvykl si i na to, že několikrát měsíčně slyšel, že patří do tupé a líné generace bez jakéhokoliv pořádného zájmu. Zvykl si, že pokud se nepřezuje, bude ihned bez soudu odsouzen téměř k trestu smrti. Zvykl si i na to, že jeho spolužáci mají problém udržet moč 60 minut v autobuse cestou na exkurzi, jež se stejně konaly za celé čtyři roky studia pouze dvě.
Čas plynul a chlapeček trávil ve škole čím dál více času. Ne že by zrovna chtěl, ale zkrátka musel. Každý rok slyšel o svém rozvrhu, že příští rok bude určitě lepší, i přestože každý rok byl horší a horší. Z ničeho nic se chlapeček ocitá až ve čtvrtém ročníku, kde zjišťuje, že jeho rozvrh navazuje na svou tradici. Zrovna včera, kdy byl ve škole necelých 10 hodin, se rozhodl, že škola je základ života, a tím by také měla zůstat - základem, nikoli 24hodinovou náplní. Chápal, že čtvrťák je nejnáročnější - vypracovat maturitní otázky, připravovat se na přijímací řízení a zvládat současné učivo, ale otázkou je kdy? Odpověď je kupodivu jednoduchá - když škola nedokáže respektovat základní potřeby studenta, musí si student dopomoci sám... Takže příště až spolužáci uvidí chlapečkovo místo prázdné, tak je možné, že je pouze nemocný nebo je možné, že sedí doma a plní si své studijní povinnosti, které nestihl nikdy jindy...
A dál můžeme jen hádat, jak to s chlapečkem dopadne...