Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"V matematice nejde ani tak o to věci chápat, jako spíš si na ně zvyknout."
(John von Neumann)

Zvoní. Hodina matematiky právě začíná. Zvonek ještě ani nepřestane vyzvánět a už si to hrne do učebny vyučující se štosem děsivě vypadajících papírů. Ještě se ani pořádně neposadíme a už před nás dopadají listy papírů popsaných podivuhodnými klikyháky.

Dnešní hodinu se má zkoušeti, proto píšeme test.
"Není čas na hrdinství," ozývá se z učitelových úst, a zahajuje oficiálně písemku.
Prázdně zírám na papír před sebou: "Co to má jako být!?" ptám se sama sebe. Nikdo mi neodpovídá. Pět minut mi trvá podepsat se, dalších pět minut obtahuji zadání. Podle mne nemá sebemenší cenu se o vypočítání takové obludnosti vůbec pokoušet, neboť by to bylo spíše plýtvání mého drahocenného času. Proč všichni kolem mě vypadají zamyšlenější než já?

Po těch tak nesmírně dlouhých a přitom krátkých minutách se většina stále nepopsaných papírů sbírá a odevzdává vyučujícímu. Fajn, první etapu hodiny matematiky máme za sebou, ale co bude dál?

Vyučující vykládá novou látku. Absolutně nechápu, o co tady vlastně jde. Na tabuli se píší různá nesmyslná čísla, písmenka a nějaké značky. Ani si to všechno - tak jako i všichni ostatní - nestíhám zapisovat. Zírám na tabuli s výrazem pračlověka, jenž vidí poprvé v životě počítač, snažíc se v tom najíti nějakou skrytou logiku. Nedaří se mi to a raději to vzdávám. K čemu se mi takovéto vylomeniny budou někdy v budoucnu hodit? Na tuto otázku si dokáži odpovědět i sama - téměř k ničemu, řekla bych. Raději obracím hlavu a hledím z okna. To je mnohem zajímavější. Okolo sebe slyším jen hrobové ticho. Co také jiného, že? Už nevnímám nic z matematiky, to je bezcenné. Veškerou svou pozornost věnuji dění za oknem. Nic zajímavého se neděje. Pod okny běhají malé děti. Víte, jak člověk těm dětem závidí být venku, když sám musí sedět v zatuchlé třídě?

I zbytek třídy je na tom podobně, všichni koukají, kde co lítá, místo aby se věnovali té tak zajímavé a důležité matematice.

Po pár minutách se rozhoduji opět něco dělati, sotva se můj zrak dotkne té popsané tabule, už se děsím. Něco se počítá, ani netuším co, asi nějaká divná rovnice. Zírám na ty čmáranice snad tři minuty, ale žlutá žárovka uvnitř mé hlavy se stále ne a ne rozsvítit.

K čemu mi budou nějaké soustavy kvadratických rovnic nebo parametrická vyjádření přímky, když ani přesně nevím, proč jedna plus jedna jsou zrovna dvě a ne třeba tři. Takové užitečné věci by se měly přeci v matematice bráti. Představte si, že jdete do obchodu, stojíte u pokladny s pěti rohlíky a přemýšlíte, zda si cenu nákupu spočítat v logaritmických funkcích nebo raději trojčlenkou.

Z mého hlubokého zamyšlení mě probouzí až trochu naštvaný i zklamaný učitelův hlas: "Já to vzdávám," ohlásí a odchází z učebny ještě čtyři minuty před zvoněním. Po oněch čtyřech tak sladkých minutách konečně zvoní. A to je také konec tohoto fejetonu.

Úplný konec to ale vskutku není - hodina matematiky totiž nikdy nekončí! Poznáte to však až ve chvíli, kdy na vás z internetu smutně koukají zadání několika hrozivých domácích úkolů z tohoto předmětu...