Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už hodinu stepuji před tělocvičnou a čekám spolu s ostatními spolužáky, až se konečně uráčí dorazit i vyučující. Je hrozná zima. Jak po mně můžou chtít, abych se pak s tímhle na kost zmrzlým, ztuhlým tělem někde hýbala?

Vcházíme do kryté haly, alespoň že tak. Máme jen pár minut na převléknutí se do cvičebních úborů. Jak to všechno jako máme stíhat?
Všichni se pak seřazujeme na nástup. Jeden z nás vyfasuje rozcvičku. A poté už to všechno běží jako na běžícím páse. Zkrátka taková malá každotýdenní rutina.

Smí se vůbec mládež takto týrat? Nutí nás dělat to, co dělat nechceme, ostatně stejně jako celá škola. Připadá mi to jako jednoznačná šikana. Proč vůbec tělocvik existuje a musí se do něho nutit všichni bez rozdílu?
Polovina lidí z naší třídy si vyběhala uvolnění z tělocviku ze zdravotních důvodů. Mají ale jen dobré doktory. Já to štěstí nemám, tak musím tvrdnout v tělocvičně.

Stojím a koukám, co to po nás ty chlápkové vůbec chtějí. Máme skákat přes kozu? Kdo to kdy vymyslel? To jsem opravdu zvědavá, k čemu nám to kdy v životě bude, stejně jako celý tělocvik. Špičkoví atleti nebo fotbalisté z nás asi těžko kdy vyrostou, tak proč se zbytečně snažit?
Souhlasím s tím, že člověk mladého věku by měl mít často nějaký ten pohyb, nejlépe pohyb přímo na čerstvém vzduchu, tak proč nám ale ve škole místo tělocviku nedají volno, abychom cvičili doma dle svého uvážení? Každého přeci baví a jde mu zcela něco jiného.

Sleduji, jak ty katastrofické prvky provádějí ostatní. Většině to jde, jak je to možné? Vždyť to skoro odporuje zákonům fyziky. I kdybych se na ně dívala hodiny, nedokázala bych to po nich přesně zopakovat. Copak jsem nějaký herec, zrcadlo nebo kaskadér? Nemyslím si.

Proč se koza jmenuje zrovna koza? To už někdy někdo takto skákal přes zcela obyčejnou, živou kozu? A jak to s ním dopadlo?
Zírám okolo sebe na ty velice nezajímavé předměty a osoby. Dělám, jako kdybych tam vůbec nebyla, jako bych byla jen pouhým vzduchem, který se rozplyne. Nedaří se mi to a přicházím na řadu. Nejraději bych to vzdala a hned šla domů. Kupodivu se mi cvik povede hned na první pokus, to ale neznamená to, že to přestává být otravné, právě naopak. Podobných cviků a dalších vylomenin provádíme ještě asi šest, jeden horší než druhý.

Máme stále někoho napodobovat, kopírovat, poslouchat přesné pokyny vyučujících. Proč raději nerozvíjejí naši samostatnost, iniciativu či fantazii? Raději ji takhle ubíjejí a snaží se nás nenápadně převychovat v lidi dělající výmyky na hrazdě a hvězdy na kladině? Copak chtějí, abychom si ublížili? Abychom si zlámali ruce, nemohli psát a pak nebyli hodnoceni z většiny předmětů?

První hodina ze dvou nějak uteče, pak - rádoby za odměnu - hrajeme různé míčové hry. U většiny z nich se pokaždé málem pozabíjíme. Většinou vyhrává volejbal, což je pro mne ovšem mrzuté, protože ten mě ale vůbec nebaví. Celou dobu jenom postávám s rukama v kapsách a dělám, že něco dělám. Ano, většinou sleduji míč, své spoluhráče a protihráče. Nic zajímavějšího na tom už nehledám. Myslím si, že to ani nemá cenu. Když už se vážně doopravdy hodně nudím, udělám krok a dám sem tam nějakou tu ránu do míče. Jeho smůla, že letí opačným směrem. Mí spoluhráči mě vždycky hodně milují. Naštěstí nikdo nebere hru vážně, stejně jako celý tělocvik. Všichni všechno sabotujeme, flákáme se, děláme si srandičky a tyto útrpné chvíle si snažíme co nejvíce zpříjemnit...