Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lidé se dělí do dvou skupin: Na ty, co vám chtějí pomoci a na ty, kteří se ve vašem strachu vyžívají, ba dokonce i přiživují. Nejlepším příkladem přiživujícího se typu, který jsem mohla vybrat, jsou komisaři u testů z autoškoly. Připomínají mi časované bomby. Stačí pouhá vteřina a všechno je ztraceno. Jejich práce je založena na psychickém týrání ostatních ubožáků. Připouštím ovšem i několik málo případů, kdy mají buď dobrou náladu, nebo je jejich obětí opravdu dobrý řidič... Naneštěstí však tito absolventi způsobují nejvíce nehod na silnicích. Je to jako postavené na hlavu, ne? Věc se má tak. Šoféři, kteří udělají autoškolu hned na první pokus, si jsou jisti a myslí si, že jsou pány silnic, a proto se jim samozřejmě nemůže nic stát. Díky této myšlence jezdí, s prominutím, jako hovada. Vraťme se zpátky k našim komisařům. Jejich výdělek je nejspíš přímo úměrný počtu vyhozených žadatelů. Takže se není čemu divit - jsou to přeci živitelé rodin. Myslím si, že by měli mít také v popisu práce schopnost empatie k druhé osobě, bohužel tomu tak není.
Už dlouho slýchám ze všech stran historky o bezcitném vyhazování z autoškoly. Bylo by to na dlouhé vypravování. U mě vyhrála hláška jednoho nejmenovaného kata, jenž dívce po neúspěšné jízdě řekl: "Jela jste pěkně, ale uznejte, napoprvé to holce dát nemůžu. Tak se uvidíme příště." Přišlo mi to vtipné, dokud nepřišel můj ortel. Rozklepaná a usazená v autě jsem čekala na toho svého soudce. Po třech hodinách čekání konečně přijel a ještě měl samozřejmě čas na cigárko. Všichni mě ubezpečovali, že jsem chytla zrovna toho hodného. Jen co si sedl do auta, přesvědčil mě o opaku. Znuděným a poněkud naštvaným hlasem pronesl: "Opravná jízda, že jo?" Já mu na to odpověděla: "Ne, první..." Ještě si mě dvakrát přeměřil děsivým pohledem, a pak mi pokynul k jízdě. Byla to jízda smrti. Vláčel mě uličkami, kterými stěží projede motorka, natož auto. Konečně uplynula moje půlhodinka a já zastavovala na parkovišti. Verdikt zněl stroze: "Neuspěla." Zklamaná jsem vystoupila z auta a šla domů. Po přemýšlení mi došlo, že bych vlastně měla být šťastná. Ten den jsem finančně pomohla jednomu člověku, který si také potřebuje vydělávat. Většinou dávám peníze dobrovolně, když si je člověk zaslouží. Tento druh "tahání" peněz z kapes cizích lidí však nemám ráda. Příště si to už nenechám líbit, protože JÁ NA TO MÁM! A ty zkoušky udělám! Už mě nebaví pro nic za nic živit cizí lidi.