Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2020 (podzim) znělo Jak se (ne)chovat v hromadné dopravě a jednalo se o článek s prvky fejetonu o cestování hromadnou dopravou (funkce výchozího textu inspirativní)

Bydlím asi tři kilometry za městem, z čehož se dá usuzovat, že jsem čas od času nucena použít MHD. Když takový den přijde, nejsem zrovna štěstím bez sebe, neboť představa přeplněných popelnic na čtyřech kolech mi nedělá moc dobře.

Nicméně, občas prostě není zbytí a musím tuto cestu absolvovat. Při mé smůle vždycky narazím na pana Nepříjemného (jak říkám jednomu řidiči autobusu na mé trase škola-domov). Tenhle pán mi vždycky dokonale znechutí celou jízdu. Buď mi nechce uznávat průkazky nebo lamentuje nad mým batohem na sedadle. Každopádně si vždycky něco najde. Pana N. se už začínám bát tak moc, že radši ani v dešti nečekám na autobusové zastávce a jdu bez deštníku domů.

Má nejdelší cesta autobusem se odehrála přibližně před rokem. Tehdy jsem jela do Prahy na koncert jedné nejmenované anglické kapely:

Nastupuji v našem malém městečku, plna očekávání kupuji jízdenku za plnou cenu (pan Nepříjemný č.2 mě totiž považuje za pracujícího člověka, nikoliv za studenta) a konstatuji, že MHD je spíše zkratka pro "Máme Hrozně Draho". Procházím uličkou a zjišťuji, že si budu muset k někomu přisednout. Pečlivě vybírám mezi přísně se tvářící babičkou, spícím zarostlým mužem a školákem v pubertálním věku. Po dlouhé úvaze zůstávám stát. Když po třech zastávkách nikdo nevystoupil a ulička se začínala plnit, projela mi hlavou myšlenka: "Obětuji se pro tým."
Jako nejlepší volba se mi jeví spící muž se strništěm, který si alespoň nebude chtít povídat. Opatrně dosednu a ihned přehodnocuji priority. Babička by si sice povídala, ale alespoň by nesmrděla jako banda tchořů. Ale už je pozdě bycha honit. Prázdné místo, které po mně v uličce zbylo, se okamžitě plní novými cestujícími. Nezbývá než dýchat pusou.
Plynule najíždíme na dálnici, "uličkáři" už pochopili, že tudy cesta nevede, a dosedají na prázdná místa. Míjíme padesátý kilometr, když tu sebou můj spolusedící trhne a probudí se.
"Kde to sme?" zeptá se a z jeho dechu jsou cítit cigarety. Poslušně odpovídám a doufám, že do konce cesty už neřeknu ani slovo.
"A vy se, slečno, menujete jak?" A je to tady. Povídání. Probíráme počasí, politiku i sport. Osobním otázkám se mi podařilo úspěšně vyhnout, zato jsem zjistila, že vedle mě sedí "Franta z Olomóce".
Děkuji Bohu za končící dálnici a nápis "Hlavní město Praha". Po dalších deseti minutách se s úsměvem na tváři loučím a rychle utíkám do ulic velkoměsta (co kdyby si to Franta rozmyslel a chtěl jít se mnou).

A poučení? Nejezděte MHD, choďte radši pěšky. A když přeci jen budete muset nastoupit, vyberte si raději babičku. Povídání se stejně nevyhnete a možná bude pro vás i tak cesta autobusem nezapomenutelným zážitkem.