Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mělo mne to napadnout hned, když jsem zcela mylně zaměnila potutelný úsměv naší paní učitelky za naprostou nedůvěru v náš literární talent. Jak bláhová jsem byla! Ta mladická nerozvážnost a - přiznejme si to - pohrdání zkušenostmi starších a moudřejších. Jak já jsme se nechala napálit a polapit svým egem! Ono napsat fejeton a vlastně cokoliv vtipného, neotřelého a hlavně nového je dnes už zcela nemožné. Proč? Protože vše již napsáno bylo a byť sebemenší myšlenka rodící se ještě v hlavě už zde dávno našla své místo.

A přesto. Vydávám se na boj s literární šelmou zvanou fejeton. Příprava samotná je vždy to nejdůležitější. Bohužel vás musím zklamat, přítel na telefonu, který alespoň přičichl k literární polévce, jsem zase jen já. Mí přátelé, známí či rodina jsou spíše druhu "nepsacího", a když jsem zjistila, že pouhé přání k narozeninám tvořil můj otec přes půl hodiny - stálo v něm totiž: "Všechno nejlepší, děvenko. Táta." (a to ho ještě podezírám, že podpis dotvořil až po další půlhodině) - věděla jsem, že tudy cesta nevede!

Hledat se musí osoby povolané, pokud možno ty nejpovolanější, a tak se se strojem času vydávám za panem Janem Nerudou a dozvídám se, že Kam s ním? pojednává o starém slamníku. Chápete to? Ten velkolepý muž se proslavil obyčejnou slámou!
Opět mé sebevědomí vzrůstá, pilně "fejetonuji" různé druhy nábytku - skříň, dveře, křeslo...a opět se nořím do bezradnosti, protože mi dochází, že s Nerudou síly měřit nelze.
Pro méně chápavé čtenáře, ono to nebylo jen o té slámě, víme!?

V hlavě mi to bouří, přemýšlím, o čem že to budu psát. Humorně, hlavně s troškou ironie, říkám si. A při tom jen tak, bez rozmyslu, ťukám prstem do klávesnice. Najednou se mi za zády objeví má dcera, koukne na monitor a zcela vážně řekne: "Teď to ještě podepiš a máš to, ne?" V tu chvíli dostávám záchvat smíchu a raději do vyhledávače zadávám slovo REPORTÁŽ.