Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Crrr..zvoní budík. Nemilosrdně vytržena z příjemného snu se snažím zamáčknout nenáviděný přístroj. Mé snahy vyjdou na prázdno. Nebyl to můj budík ale sestřin. Bleskově zjistím, že jsem byla právě okradena o celých deset minut spánku. Když se konečně rozhodnu vylézt z postele, zamotám se do peřiny a na pevnou zem došlapuji nejprve levou nohou. Jelikož jsem přirozený pesimista a špatná nálada je každodenní složkou mého života, není tedy divu, že okamžitě upadám do deprese. Přesně tak, jak to mám ráda.
Po několika marných pokusech se konečně dostanu do koupelny. Když se jdu obléci, tričko, které bylo přehozené přes židli, nyní zuřivě cupuje pes. Výborně. Den se rozjíždí v krásně ponuré náladě. Do noty mi hraje i to, že venku prší. Nemohu se dočkat, až vyjdu z bytu. Výtah bude určitě v přízemí a budu na něj muset čekat. Když však otevřu dveře, zatmí se mi před očima. Výtah stojí na našem patře. Znejistím. To by mohlo zlepšit moji ranní náladu. Naštěstí se otevře vedlejší vchod a mohu se přivítat s naší sousedkou. "Ale děvečko, ty jsi zase přibrala," vítá mě. Nastupujeme do kabiny společně a paní nezapomene připomenout, že jsem asi vyrostla z kalhot. Prostředí výtahu stařenku zřejmě inspiruje a já nestačím přijímat její pochvaly. Při dojezdu do přízemí se výtah nebezpečně zhoupne a zajede pod úroveň podlahy. Dveře logicky nejdou otevřít a my zůstáváme uvězněny. Sousedka rychlostí blesku zpanikaří a zoufale se začne mačkat na skleněné dveře. Její rozpláclý obličej zřejmě zaujme někoho z dalších obyvatel našeho paneláku a záhy jsme zachráněny. Nenechám se zviklat pozitivním vývojem situace a vydám se na cestu do školy. Jako na potvoru déšť zrovna přestává. To by mohlo být zlé. Zamířím ke kraji chodníku. Snad mě nějaké auto postříká. Nemusím čekat dlouho a rázem jsem mokrá od hlavy až k patě.
Do školy přicházím se zvoněním. Lepší by samozřejmě bylo přijít déle, ale bohužel se mi pozdní příchod dnes nevydařil. A to to vypadalo tak nadějně. Příchodem do třídy nikoho nevyruším, poněvadž se moji milí spolužáci věnují zuřivé bitvě. Vzduchem létají různé předměty denní potřeby. Pokusím se tedy nachytat si nějaké jídlo ke svačině. Místo svačiny však na mě přiletí stará bačkora a zasáhne mě bolestivě do spánku. Z bezvědomí se proberu během chvíle. Školní den zahajuji tak, jak se na správného smolaře sluší. První hodinu se lehce vyděsím, když málem zvládnu test z matematiky. Naštěstí poslední příklad nevypočtu a vše běží ve starých kolejích.
Odpoledne jde již do tuhého. Mé citové rozpoložení se začíná pomalu zlepšovat. Je třeba si připomenout nějakou tragédii. Hladovějící děti v Somálsku? Války? Teroristické útoky? Tohle moc nepomáhá. Vysypu tedy prasátko a se všemi svými úsporami běžím do herny. Podaří se mi většinu peněz prohrát, což mě rozesmutní. Pro jistotu si ještě dojdu vsadit Šťastných deset a odcházím domů. Tuším totiž, že mi sázka nevyjde a úspory tak ztratím do poslední koruny.
Večer nenápadně sleduji losování hry, do které jsem vsadila. Poleje mě studený pot, když na obrazovce spatřím povědomá čísla. To snad ne. Že by den přece jen skončil dobře? Rychle běžím do pokoje a z pod postele vytahuji nenáviděný dárek k narozeninám. Kazetu skupiny, již bytostně nesnáším. Založím ji do přehrávače a pořádně zesílím zvuk. On to tak pěkný večer nebude. Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být hůř. Vždy se přece pro to dá něco udělat...