Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zarazil vás titulek tohoto článku? Nebojte se, nehráblo nám, dokonce si ani nemyslíme, že mezi lidmi jsou až tací nešťastníci, co by nezvládli naplnit vodou rychlovarnou konvici, hodit sáček do hrnku a dvě minuty vyčkat. Jen... Každý toho máme čas od času dost, pak se i tak banální činnost, jakou bezesporu vaření čaje je, může stát dobrodružstvím, sportem či chvilkou sebepsychoanalýzy. Inu, zhodnoťte sami.

Přijela jsem domů bezmála v deset. Při zjištění, že na mě ještě čeká psaní eseje na angličtinu a pilné studium třech maturitních otázek z chemie k tomu, se mi zježily vlasy. Nu což, hlavu vzhůru, holka, jdeme na to. Esej jakž takž dopsaná, chemie pročtená aspoň v rychlosti, ale pondělí, pondělí... Co bylo ještě na pondělí? Stoprocentně jsem na něco zapomněla. Jistě! Článek. Článek publikovatelný někde v časopise nebo na webu, avšak tentokrát pouze tréninkově, na hodinu mateřštiny. Myšlenku, že bych tentokrát upřednostnila hodinku spánku navíc před rozvíjením pozdně večerní kreativity a článek napsala až ráno, jsem zahnala. Čím si ale produktivitu zpříjemnit? Jdeme uvařit čaj.

Beru do ruky rychlovarnou konvici a napouštím vodu. Nejspíš nikdy v životě nepochopím, proč při stavbě vodovodního potrubí v našem domě tenkrát umístili ohřívač přesně na opačnou stranu celého pozemku, než je kuchyň. Čekat půl hodiny, než se odpustí veškerá voda, v níž chladem téměř ustal pohyb elementárních částic, se mi nechce. Na to jsem příliš velký ekolog. Nesnáším plýtvání. Konvice s ledovou vodou se znovu setkává se svým podstavcem a já zapínám ohřev. Rušení nočního klidu může začít.

V duchu nadávám, kdo umístil můj oblíbený, široký hrneček na nejvyšší poličku. Nemám šanci tam dosáhnout. Nevadí, vyzbrojíme se židlí. Až dodnes jsem si myslela, že hučení ohřívající se vody v rychlovarné konvici je ten největší hluk, který můžete při vaření čaje v noci ztropit. Chyba lávky, Simčo. Stačilo jedno stoupnutí na krajní část židle a letěla jsem volným pádem na podlahu i s milým hrnečkem. Já přežiji všechno, to ovšem neplatilo o hrnečku! Při pohledu na jeho čtyři části jsem pár těch neslušných slůvek mezi zuby procedila. Buďme korektní, řekněme, že třeba známá finská nadávka "perkele" nebo české "já se na to vykvajznu" by mé pocity nedefinovalo zcela přesně.

Člověk si říká, že teď už ho nic nerozhodí, často po nějaké náročné situaci. S touto motivující myšlenkou jsem prožila zbytek odpoledne, teď se však cosi změnilo. Je pravda, že tenhle víkend byl náročný. Pokud bych ho měla k něčemu připodobnit, byl by to nejspíše seriál Velmi křehké vztahy odehrávající se v Sodomě a Gomoře za třetí světové války, při které žalem umírají koťátka. Rozbitý hrneček ale dílo dokonal. Vysál ze mě veškeré zbytky pozitivního náhledu na svět. Nezačínám náhodou padat do deprese? Jak se vlastně deprese léčí? Antidepresiva? Prášky přece neřeší příčiny, ale důsledky, takže řešením nejsou, byla bych snad jen permanentně sjetá. Nechali by si mě v ústavu? Určitě ano, a své trable ohledně rozbitých oblíbených hrnečků bych sdílela se spolupacienty. A padali bychom do stále větších a větších depresí z více a více rozbitých hrnečků a křehkých vztahů.

Potřebuji nový široký hrneček. Urgentně. Čaj z klasického, úzkého hrnečku chutná totiž úplně jinak. Tak obyčejně, pracovně, rychločajíčkovsky, školkovsky, nemocnicovsky... Kdežto čaj, u kterého s přehledem vidíte až na dno, je úplně o něčem jiném. Při každém doušku se můžete načichat jeho vůně, nechat svůj obličej hýčkat jeho teplem. Jenže co teď, když jsem všechny budoucí prožitky nad šálkem čaje ve vteřině ztratila?

Jenže ne, Simča to nevzdává. Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení.
"Je hodně hipsterský pít čaj z misky?" ptám se v duchu sama sebe. Proč by vlastně mělo být? Dělají to tak Číňané, Indové i Britové. A taky ti zmiňovaní hipsteři, rozebírajíce přitom v nejvíc cool pražských čajovnách smysl života a díla prokletých básníků. No co, pro dnešek k nim stylem pití čaje patřit můžu. Jasně, oni mají takové ty maličké misky přímo na čaj, ale ty už nejsou tak daleko od klasických polévkových misek, nebo ano? Beru z poličky tu nejvyšší polévkovou misku, ať to nevypadá až tak moc divně, pokládám ji na linku a rázem je tu problém číslo dva.

Vlastně přicházejí dva problémy. Sáčky se sypanými čaji jsou nahoře. Hodně nahoře, kam nemá holka o výšce metr pětašedesát šanci normálně dosáhnout. Uhodli jste správně, na tu židli už dneska nelezu, nějaký ten pud sebezáchovy mi ještě zůstal. Dejme si tedy večerní chvilku gymnastiky. Když jsem se na špičkách vytáhla, jak nejvíc to šlo a protáhla i ty nejposlednější články prstů, nějakým zázrakem jsem tam dosáhla. Teď se ještě rozhodnout, jaký čaj to vlastně chci.

Každá správná váha mě pochopí, protože rozhodnutí, jaký čaj si dneska uděláme, prostě není jen tak. Mám chuť vlastně na všechny. Jen jahodu, vanilku a brusinku bych teď mít úplně nemusela. Vánoční čaj nesnáším. Po zeleném nebudu spát a černý barví zuby. Ale ona by ta jahoda v kombinaci s vanilkou nemusela být tak špatná, že? Ale já...mohla bych se rozhodnout špatně. Co kdybych tohle celé musela podstoupit znova jen proto, že má bipolární porucha se ozvala příliš pozdě a odmítá mé již uzavřené rozhodnutí? Rozbít další oblíbený hrneček při pádu ze židle a v tom ústavu skončit tentokrát už doopravdy? Hm, to těžko, jelikož ten můj oblíbený je už rozbitý a ostatní by mi nejspíš byly jedno, ha! A hlavně bych kvůli nim nelezla na židli.

Po pár minutách mentálního souboje Simči se Simčou jsem vybrala kombinaci višně a jakýchsi bylinek pro lepší pleť. To by mohlo být dobré, když už mi nebude chutnat, aspoň se na můj obličej bude dát koukat. Takže vlastně "win-win" situace, super. Poté, co jsem čaj konečně zalila horkou vodou, mi došlo, že v něm nějak chybí základ. Ono uvařit dobrý čaj je docela alchymie. A bez základní substance ani ten alchymista nevytvoří dobrý lektvar. Nastává tedy večerní lekce gymnastiky číslo dvě a do misky přihazuji pár lístků Green Gunpowder. Nejspíš po něm nebudu spát, ale to po tomhle zážitku nebudu tak jako tak. Po zjištění, že jsem tam těch lístků hodila osm, otevírám šuplík, vytahuji lžičku a jeden vyndavám pryč. Nemám ráda číslo osm a mé OCD si vyžaduje mít všeho lichý počet. Jen tak, aby můj život nebyl příliš jednoduchý...

Mise splněna, jdeme! Holka, nejsi ty náhodou blondýna? Až teď mi totiž došlo, že jakmile do porcelánové misky bez ucha naliji horkou vodu, bude s dost velkou pravděpodobností po chvíli horká taky. Není problém, vyřešíme! Otevírám kredenc potřetí, tentokrát část s talíři. Hm, který k té misce bude asi nejvíc sedět? Panebože, jo! Miska patří do jídelní sady s talířem. Je oranžová a talířek bílý, oranžově lemovaný. Ve stejném odstínu samozřejmě. Mé vnitřní perfekcionistické koťátko vrní blahem.

Konečně spokojená vyrážím s miskou čaje na talíři v ruce na dlouhou cestu do svého pokoje. Na cestu čítající šestnáct schodů. Po cestě jsem sice slyšela cvaknout dveře, možná jsem vzbudila mamku a možná taky ne. Možná se mi to jen zdálo. Na rozpitvávání paranoidní části mé osobnosti mi už síla nezbývá. Čaj pokládám na psací stůl a otevírám notebook. Tak, jaké téma článku sepíšeme? Jasně, podělíme se s lidmi, jak se dá uvařit čaj...