Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedávno jsem se přestěhoval do Prahy. Byl to krok věru životní, vždyť jediné, co jsem až doposud znal, byla vrata našeho statku v Kostomlatech. A po svatbě bylo vše ještě horší, to už jsem je pozoroval jenom zevnitř. Manželství bylo vlastně příčinou našeho velepřesunu. Chtěli jsme založit rodinu a k tomu je zapotřebí peněz. Kostomlatská krajina vskutku nezavání tiskařskou barvou, natož natištěnými penězi. Vzhůru do hlavního města, matičky naší stověžaté. Jízda vlakem pro mě byla zajímavým zpestřením. Dokonce jsem se zapovídal s jednou babičkou a zjistil, že ženské pohlaví neumí jenom nadávat a počítat propité peníze (které ve vší počestnosti propíjím doma).
Hlavní nádraží. Zdaleka ještě ne cíl naší cesty. Při pomyšlení na příjemně strávený večer s mojí manželkou zpestřený ztrátou mapy, jízdního řádu a jako na potvoru se začaly ztrácet i názvy ulic a čísla domů, jsem zatoužil po holinkách a hrníčku. Padaly i návrhy přespat v ŠÉRVŮDU, jak tomu Pražáci říkají, ale při prvním pokusu o spánek mi jakýsi bezdomovec ukradl batoh i s baterkou. Rozhodl jsem tedy, že vyrazíme tramvají až do centra, tam už se snad někoho zeptáme na cestu.
Poté, co jsem se načuchal podpaží jedné velmi staré dámy, manželku zasedl velice vysoký a silný výrostek, nějaký pes si ulevil na naše zavazadla, byli jsme na místě. Žel, i moje snaha najít člověka, který by nám pomohl, byla neúspěšná. Nejdříve mi jeden opálený Ital hodil do kšiltovky dvacetikorunu a další turisté se začali přidávat. To už se k nám ale hrnul dav cizinců menšího vzrůstu a žluté pleti a počali si nás fotografovat. Teď, když se zamyslím, si uvědomuji, že močit do květináčů přímo uprostřed Václavského náměstí, byla chyba. Ani ta pokuta mi za to nestála. I když, všechno zlé je pro něco dobré.
Strážník městské policie nás zavedl na služebnu, kde nám poradil. Ale že byl pěkně zvědavý! Těch věcí, na které se ptal, než byl vůbec s to se zeptat svého kolegy na cestu! Ještě že tam byl třetí policista, který nám podle popisu čtvrtého namaloval plánek.
Ani vám nevím, kolik bylo hodin, když jsme se dopotáceli "domů". V metru mi totiž ukradli hodinky a kvůli platbě taxikářovi si ještě dlouho žádné nekoupím. Vrchol večera přišel až ráno, kdy jsem se probudil vedle ženy, která spokojeně oddychovala a v rukou svírala klíče od bytu. Vstal jsem a tichými kroky, abych ji nevzbudil, jsem přešel k oknu. Chtěl jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, ale při pohledu na vedle stojící továrnu na připínáčky mě tato myšlenka okamžitě přešla. No, výhled nic moc, ale za to nájem platíme nízký. A to větrání? Když zatoužím po troše libé vůně, jdu do koupelny a přičichnu si mýdla. Je-li koupelna obsazena, umyji nádobí obzvláště účinným a aromatickým saponátem.
Stejně, cesta do Prahy a následně do našeho bytečku trvala necelých dvacet čtyři hodin, ale mám pocit, jako bych tu žil odmala. Ne, já už nejsem žádný "balík", jsem Pražan. Řeknu vám, to se v člověku něco hne (a ve mně se hnulo) a pomalu se do mě začal vkrádat takový divný, ale příjemný pocit. Byl jsem doma. Jsem doma.