Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednou takhle odpoledne - řekněme, že to bylo včera - když jsem se vracela z města domů a usilovně přemýšlela nad tématem svého fejetonu, mě náhle osvětlil nápad. A za to jsem byla strašně ráda. Napadlo mě totiž, že bych mohla napsat něco o problému generací.

Jde o to, že já s tím mám vlastní ne zrovna příjemné zkušenosti. Vlastně, každý člověk s tím má zkušenosti! Moje matka mi stále dokola opakuje totéž. Jakmile si koupím nové tričko, slyším jen: "To já jsem tolik oblečení tedy neměla!" Nebo když nadávám na svou poškozenou postel, kterou mám navíc už od svých čtyř let, namítne: "Nestěžuj si, stále slouží, to za nás jsme neměli 140 cm široké postele..." A pokud si občas dovolím projevit svůj názor na věc, s nímž se má matka neztotožňuje (naopak, má přirozeně úplně rozdílný názor), tak jsem za špatnou zase já a ona přijde s tím, že tohle by si nikdy ke své matce nedovolila. Nejvíc mě ale dokáže naštvat, že chce mít vždycky poslední slovo. Jenže já chci mít taky poslední slovo, což jen dokazuje, že jsem zdědila její geny.

Říká se, že se stářím přichází moudrost. A asi je to pravda, podívejme na všechny naše staré chytré prarodiče. Ale ty znalosti museli někde a nějak získávat během celého svého života. Někdy se mi ale zdá, že se rodiče chovají tak, jako by spolkli celou moudrost světa. Nepochopím, proč by matka měla mít poslední slovo. Má na to nějaké výhradní právo, nebo co? Proč nedokáže pochopit, že už je jiná doba, modernější, kdy je jasné, že budeme mít více skříní s oblečením, než měli oni, naši rodičové?

Na druhou stranu, neshody mezi rodičem a dítětem nevznikají jen tak samy od sebe. Samozřejmě že za to můžeme i my, teenageři. Během dospívání se lidi dost mění. A nemám na mysli ty fyzické změny. Jde mi spíš o to, že se mění i naše povaha. Začínáme se blížit dospělosti (alespoň někteří), být samostatnější, nevím, jestli inteligentnější, ale určitě drzejší, sebevědomější a taky nezávislejší. Někdy mám pocit, že vím všechno lépe než matka, ale ona mě dokáže vrátit do reality se slovy "i když si myslíš, že máš pravdu, neodporuj mi, protože já jsem tvoje matka."

Takže jak to tedy dopadne? Kdo bude mít poslední slovo? Možná se to dozvíme za pěknou řádku let, až budeme obě staré pozorovat vnoučata. Koneckonců, matku máme jenom jednu, a i když nám leze na nervy, máme ji ze srdce rádi.