Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Psalo se 3. září 2007, když jsem poprvé vplula do Tvých útrob. Hlava plná myšlenek, pocitů. Neměla jsem ani ponětí, co mě tady čeká. A musím se Ti přiznat - bála jsem se. A jak! Měla jsem strach jako malé dítě, které vyjede poprvé na kole. Že upadnu. Všechno teď mělo být jiné. Můj ranní rituál se naprosto změnil. Od toho dne už jsem si nemohla pospat a vyběhnout z domu deset minut před půl osmou, jako jsem to měla ve zvyku. Ne, právě tenkrát mi začal nový, nemilosrdný rytmus, jenž se mi zlomyslně vysmíval už v půl sedmé. V půl sedmé! Jako by nestačilo, že tou celou novotou se také začal oddalovat můj spánek! A víš proč? To kvůli Tobě, školo! Promiň mi to nařčení, ale je tomu tak.

Opravdu, já nelžu! Zkus se na to podívat mýma očima, jen to zkus. Ráno vstanu díky tomu protivnému zvuku v půl sedmé, vykonám každodenní hygienické a estetické úkony - vždyť to znáš. Nasnídám se a hurá na autobus. S ospalým výrazem přijdu do třídy, která, jak je vidno, se ještě také úplně neprobudila. Ale teď mne, milá školo, čeká něco horšího, než je nedostačující a neúplné probuzení ze spánku - před sebou mám 6 až 9 hodin neúnavné výuky. Chápeš? Můj mozek musí být neustále v pozoru, bystrý, nachystaný nabídnout učiteli odpověď, nejlépe správnou. Zažiji ustavičný stres, jestli budu, nebo nebudu vyvolaná z těch předmětů, na které jsem se včera nestihla podívat. A budu muset přetrpět předměty, jež nepatří zrovna mezi ty mé zamilované. Ano, Tvé složení předmětů je tak pestré, že se mezi nimi najdou i ty, které ráda nemám. Vskutku ironie, že? Takové předměty bych nejraději vyškrtla a nahradila je těmi svými oblíbenými.

No dobře, dopoledne u Tebe jsem nějak přežila, ostatně jako vždycky. Ale to, co nastává potom, když dojdu domů, je pravý, nefalšovaný bengál. Rychle do hlavy nasázet několik chemických, matematických a fyzikálních vzorečků. Pak se vrátit o nějakých dvě stě let do doby, kdy Marie Terezie zavedla povinnou a studenty milovanou školní docházku. Jak šlechetný čin to od ní tenkrát byl. Poté se naučit, co by se stalo, kdybych silou F vyhodila svůj sešit fyziky z okna rychlostí v ve směru působení gravitace zemské. Pokud i tohle přežiji, těší se na mne biologie. Už slyším, jak na mne volá pronikavým hláskem: "No, pojď, Hani, už na tebe čekám. Ukážu ti všechny krásy přírody. To umím jen já, tak pojď!" Ale to už únavou padám, neschopna dalšího kroku a normálního fungování. Mám pocit, že se mi mozek za chvilku bezesporu rozskočí na několik kousíčků a můj vnitřní hlas se tomu snaží vzepřít. "Dost už!" vykřikne v panické hysterii. "Už nemám sil!"

Pravda pravdoucí, a tak si aspoň dopřeji pár minut relaxace v podobě horké koupele. Konečně se mozek začíná dostávat do stavu "bez tíže". Na chvíli ho vypnu, nepřemýšlím nad ničím, co by se Tě týkalo, drahá školo. Krásná představa. Ale Ty nemáš proč se cítit ukřivděně, protože celý můj život se točí jenom kolem Tebe. Vidíš, já na Tě pořád myslím a Ty mi dáváš tak zabrat! To je od Tebe krapet bezohledné, nemyslíš?

A když se pak neuhlídám a jedna nepatrná myšlenka mi zaběhne zpět k učivu, které jsem si dnes opakovala a já si nevzpomenu, málem se v té vodě leknutím utopím! Tolik jsem se toho snažila do té hlavy násilím vecpat, a tak málo z toho všeho mi tam zůstalo. Až mě napadne, jestli si v té hlavě můj mozek náhodou nehoví v podobě sítka. Zastesknu si nad rozlitým mlékem, ale co naplat, už je čas spánku...

To byl jeden jediný den s Tebou. Drsné, co? Vím, máš snahu mne vychovat a naučit něčemu, co se mi v životě bude hodit. Jen si nejsem jistá, jestli se Ti to daří naplno. Na druhou stranu si ale uvědomuji také své pochybení. Hodlám tedy tuhle svoji výpověď uzavřít s faktem, že v tomto boji není nikdo vítězem ani poraženým, nikdo (možná) nezkolaboval ani nezešílel. Jen tě chci poprosit - měj se mnou trochu slitování, má drahá školo.