Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejmilovanějším ročním obdobím je pro mě léto. Přijde mi nejdelší, nejteplejší a nejveselejší. Člověk se nemusí starat o to, co si vezme na sebe. Obleče si kraťasy a tílko a může vyrazit na pláž. Jako jsem to dnes udělala já...

Je 15. července, to znamená velká porce slunečních paprsků, miluji to. Protože sem chodím už druhým rokem, mám tu, dá se říct, vyznačené své místečko a kdykoli tam vidím "tábořit" někoho jiného, dokáže mi to zkazit náladu na příštích 10 minut. Paří tam totiž nejvíc sluníčka. A opalování já prostě zbožňuji. Dneska se tam naštěstí žádní nevítaní hosté neusadili, tak jsem tam hned zamířila, rozprostřela si deku, natřela se opalovacím krémem, napila vody, vytáhla svou nejoblíbenější knihu a už jsem si jen užívala pohody. Dokázala bych tuhle činnost provozovat každý den alespoň tři hodiny. Ale protože na mě doma čeká nevrlý kocour, který až extrémně často vyžaduje mou společnost, bohužel to nejde. Taky musím prát, žehlit, vařit...znáte to.

Teď by asi bylo k věci říct, že nikoho nemám. Už třetím měsícem. Sice to není dlouhá doba, ale paradoxem je, že na pláž chodím hlavně kvůli tomu, abych se nemusela utápět ve smutku ve svém prázdném domě. Před třemi měsíci jsem totiž měla muže, jenž mě opustil kvůli někomu jinému. Jo, je to smůla, byli jsme spolu tři roky. Není jednoduché v tom domě pak bydlet sama. Obzvlášť ne, pokud někdy najdete jeho ztracenou ponožku nebo košili. To jste potom schopná ji třikrát prát i žehlit, ačkoliv je úplně čistá. Jenom pro pocit, že tu s vámi pořád je.

Zrovna jednu takovou košili jsem našla minulý týden. Prala jsem ji sice jenom dvakrát, zato spát jsem s ní mohla klidně pětkrát. To je až skoro hřích. Řekla jsem si, že bych mu jí mohla vrátit, ale zvát ho kvůli košili na oběd by bylo trochu nápadné a oběma by bylo jasné, že tady nejde jenom o košili. V takovéhle situaci je nejlepší sepranou košili vzít a vyhodit. Jednoduchá věc, jež zabere asi minutu. Já jsem to ale neudělala. Místo toho jsem ji složila do skříně, kterou ještě před těmi třemi měsíci můj manžel využíval ke svým věcem.
Nejhorší je, že to není jediná košile, kterou jsem tam složila. Mám takhle už tři. Někdy některou vytáhnu, prohlédnu si ji, zjistím, že jsem ji neprala už dva dny a znovu se opakuje ten mozek vymývající cyklus. Moje kamarádky z toho šílejí. Říkají, že bych si měla najít někoho jiného. Já si ale přijdu naprosto v pořádku, až na tu úchylku s objevenými věcmi mého manžela a s každodenním povídáním si sama pro sebe. Tak asi proto jsem začala chodit na pláž...

Možná dalším důvodem jsou natřásající se zadky třicetiletých chlapů, kteří okolo mě někdy proběhnou. Neuvědomuji si ale, že mi to akorát nasadí brouka do hlavy, protože na tyhle zadky se můžu opravdu jenom dívat a zase mi to připomene, že jeden takovýhle zadek jsem měla ještě nedávno doma. Když okolo mě tedy nějaký takový borec proběhne, většinou na jeho zadek chvilku zírám jako hladovej pes a potom sklopím hlavu a v duchu se okřiknu. Horší ale je, když kolem mě proběhne dvacetiletá holka s pěkným pozadím. To mi totiž připomene důvod odchodu mého muže. Pak nastává ta část, kdy se s takovými slečnami začnu srovnávat. Nemusím říkat, jak moc to drtí ženské smýšlení o svém těle. Ale můžu říct, že mě to pak donutí na tu zmrzlinu, pro kterou jsem si chtěla ještě před pár minutami dojít, zapomenout.

Zase si opět v duchu vynadám.
Z toho vyplývá, že ať potkám ženskou nebo chlapa v kraťasech, hodí mě to do stresu.
Proto je asi nejlepší zůstat doma a praktikovat mozek vymývající košilový cyklus. Sice je cenově náročnější (co si budeme povídat, prací prášek už nestojí to, co stával za mých mladých let), ale zato méně bolestivější. Nemusím při tom totiž vzpomínat na zadek mého bývalého muže!