Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lenost? Co o ní říci? Kdesi na Internetu jsem našla definici lenosti, která zní: "Lenost je nepřítomnost vlastní aktivity, odpovědnosti a rozhodování, bytí v závislosti na svých nižších potřebách nebo na pravidlech zvenčí stanovených", jinak jak řekl Allains Alphonse: "Lenoch je ten, kdo ani nepředstírá, že pracuje".
Lenost ovládá člověka odjakživa, každý se s ní narodí, ať chce nebo nechce. Líné jsou děti, líní jsou muži, mimochodem muži mají lenost dokonale vyvinutou a líné jsou i ženy. Většina žen s touto poznámkou nebude souhlasit, ale bohužel pravda je krutá věc.
Lidi můžeme rozdělit do tří "lenivých" skupin. Mezi první skupinu lidí řadím i sebe. Nejsem na to hrdá, ale přiznám se. Naše lenost nás naprosto ovládne, někdy překračuje meze. Já svoji lenost označuji jakousi cizineckou nemocí, kterou jsem chytla díky tomu, že něco dělám. A lék? Můj recept zní: "Léčit jedině v posteli u televize za stálého přísunu potravin a pravidelného spánku". Chudák Aristoteles, ten jeho výrok "Nic tak neničí lidské tělo jako trvalá nečinnost" u mě nemá moc velký úspěch. Já být jeho pokusným králíkem, hodně by se divil a výrok by tedy nikdy neřekl.
Za druhou skupinu lidí považuji ty, kteří se občas stanou součástí mé početné skupiny. No málokdo se ovládne a nejde si po dobrém obídku na těch pár minutek schrupnout. Ale pak je obdivuji, že vstanou a jdou se projít nebo něco dělat. Myslím si, že Aristoteles patřil do této skupiny, protože jeden z jeho mnoha dalších výroků zní: "Ježto lidé nemohou nepřetržitě pracovat, potřebují odpočinek, přesto však odpočinek není konečný cíl". Jestli jsem to pochopila dobře, tak tím asi myslel, že pokud jsme unaveni, máme odpočívat a pak se vrátit k práci. V této skupině můžeme tedy lenost nazvat jako vítaného hosta našeho organismu.
Třetí a poslední skupina, pro mě zcela nepochopitelná, je partička lidí, kteří mají věčně něco na práci. Chvíli neposedí, neustále něco vymýšlejí a bádají. Jejich heslem je: "V práci a vědění je naše spasení". Zní to hrozitánsky a děsivě. No alespoň vím, jak bych nikdy nechtěla dopadnout. Vždy se musím zasmát při pomyšlení na to, že bych se stala hyperaktivní a lenost by se u mě stala cizincem, jenž by mě nikdy nenavštívil. Raději se budu řídit tím, že lenost je můj pán a postel můj hrad.