Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O nákupech bych mohla mluvit stejně dobře jako moje peněženka, jež je mým nepostradatelným společníkem. Především vím, že nákupy mě baví pouze v případě, pokud se týkají jenom mojí osoby, takže pakliže si jdu nakupovat věci pro sebe, zvláště oblečení či jiné velice potřebné doplňky, jsou mé tužby naplněny. To samé ovšem nemůže říci už moje peněženka, která rozhodně nesdílí svůj pocit naplněnosti se mnou.
Pokud si představím typické scény z různých filmů, kdy ženy a dívky míří sebevědomě po bulváru nesouc v rukou desítky tašek s oblečením a jinými doplňky, a to vše pochopitelně od světově známých firem, okamžitě pocítím svůj chtíč něco takového také podniknout.
Po měsíci vydatného šetření obsahuje moje peněženka v sobě rovných tisíc korun a já se chystám vydat na nákupy s úmyslem působit stejně tak sebevědomě na své okolí jako ony krasavice ve filmech. Přemýšlím, jestli ony tašky s oblečením vůbec unesu, a bláznivě si představuji, jak se na mě ostatní ženy, a rozhodně nejen ženy, na ulici otáčejí a tiše mi závidí nejnovější modely z Kenvela či New Yorku.
Sebevědomě vkračuji do nejbližšího obchodu a tvářím se, že jsem zde jako doma, přičemž lehkým omylem zajdu do pánské části. Proto se tvářím, že sháním nějaké triko pro svého přítele, a na ostatní publikum v obchodě významně pomrkávám. Když už konečně najdu dívčí oddělení, nenápadně si prohlížím nejnovější modely a snažím se představit si, jak se do toho oblečení vlastně správně obléká. Nakonec si přeci jen nějaký velice stylově výrazný kousek vyberu a rychlým krokem mizím v kabince. V kabince nastává ovšem další problém. To jsou samé provázky a divné mašle, a ačkoliv si zkouším krásné triko z jakékoliv strany, výstřih je stále větší než můj dekolt. Tak si řeknu, že je to dnes asi moderní, když je vidět přes triko také podprsenka, a vydávám se před kabinku podívat se na sebe k zrcadlu. Nicméně u zrcadla si postupně začínám všímat ostražitých pohledů kolemjdoucích lidí, načež vzápětí neuvěřitelně zčervenám, ale stále se snažím tvářit sebevědomě. Milá asistentka se ke mně důvěrně nakloní a upravuje mi triko na správné místo. Můj problematický výstřih je umístěn na boku, kde vytváří velice sexy prvek, a triko na mě již nevypadá jak hrouda bláta. No výborně, omluvně se usměju a jdu se zahrabat zpět do kabinky, kterou okupuji ještě asi půlhodiny, a čekám, až se v obchodě vystřídá veškeré předchozí osazenstvo. Triko si samozřejmě kupuji a jdu se vydat o další obchod dál.
Ve výloze jednoho obuvnictví mě velice zaujmou krásné lodičky na podpatku, proto se vydávám dovnitř. Milá paní, která je zde naštěstí jedinou obsluhou obchodu, mi boty vřele nabídne a připomene mi, že si mohu vzít na stolku z krabičky také silonové návleky. Ačkoliv jsem tyto návleky v životě neviděla, mile jí odvětím, že je to přeci samozřejmost, že si lodičky budu zkoušet s těmito návleky. Návleky přeci jen nejsou tak složitá věc, abych je neuměla nasadit správně na nohu, a kupodivu po dvouminutovém zápase se mi to i daří. Paní stojí u mě a dohlíží na mé pohodlí. Já zase sedím před ní a říkám si, kdy ta baba někam odejde, abych si mohla zkusit poprvé stát na podpatcích. Nicméně stále se tvářím nanejvýš sebevědomě, jako velká "Liberečanda". V nových botkách se snažím udržet rovnováhu s pomocí jedné opěrné stěny, která je poblíž. Naštěstí po pár minutkách doslova běhám po celém obchodě a obdivuji se vysoké stabilitě jehlových podpatků, ve které jsem rozhodně nevkládala takovou důvěru. S milým úsměvem oznamuji prodavačce, že si tyto boty koupím, a ptám se jí, jestli by mi je mohla zatím zabalit. Sundávám si návleky a jdu - opět sebevědomě - k pokladně, kde návleky odevzdávám zpět do krabičky. Paní však můj čin zaregistrovala a doprovázejíc jej vykuleným pohledem směrem ke mně zděšeně povídá: "Ale paní, to nemůžete dávat zpět, vždyť použité návleky se ihned vyhazují, to by pak mohli zákazníci chytit plíseň na nohou nebo podobně!" S červeným obličejem se jí omlouvám a vyhazuji návleky do koše. Z obchodu odcházím s pocitem, že mám na nohou nesmírně nakažlivou plíseň, kterou jsem právě nakazila další možné zákazníky tohoto obchodu.
Po několika nakoupených drobnostech mi hlásí moje peněženka naprostý bankrot, jenž mě nutí vydat se zpět domů pouze se dvěma nákupními taškami, strachem z možného přenosu kožní plísně a se stále sebevědomým výrazem ve tváři, kterým se snažím ostatní obyvatele Liberce přesvědčit, že jiné dny opravdu chodím s pěti nebo i šesti nákupními taškami od těch nejdražších firem, jež v Liberci vůbec jsou...