Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Výborně. Je to opět tady. Určitě jste to také zažili. Máte před sebou nadlidský úkol, místo jehož plnění pouze sledujete, jak vám utíká čas.

"Zdá se to být prosté. Stačí jen nápad. Něco tak abstraktního, že by dokázalo vyřešit můj problém? Ovšemže. Vždyť nápad je základ! Ale čeho? Že by všeho? To snad ne! Ale ano!" na mysl mi vstupuje spásná myšlenka.
Hlasitost mého myšlení se stupňuje vzrušením. V tu chvíli se vetře do děje nový hlas a myšlenku zapudí. Přemýšlím, odkud vychází. Že bych už ze zoufalství blouznil? Ta slova: "Buď zticha! Buď už konečně zticha!" Odkud se jen berou? Ze snění mě vytrhl nenadálý pohlavek. Než jsem stačil zaklít, byl můj probuzený a naštvaný otec zase ten tam. Vrátil jsem se ke své ideji.
"Každý úspěšný i neúspěšný člověk měl vždy vizi. Tou vše začíná," napadlo mě. Ať už jste vynálezce parního stroje, katapultu na brokolici, drbátka na záda či obyčejné lžíce, všechno začalo tak banální věcí, jako je nápad. Dovoluji si podotknout, že slovo banální nemá nic společného s banány, jak by se mohlo na první poslech zdát, ale že vyjadřuje naprostou jednoduchost samotného pojmu.

Jaký nápad potřebuji? Velkolepý? Malý? Existuje střední cesta? Co čtvrteční cesta? Nebo pondělní cesta? Hlas se opět stupňoval. Najednou jsem zaznamenal silný pocit v hlavě.
"Že by nápad?" hádám, "ne, to mě jen někdo napad'!" poznávám.
Za mnou burácel hromový hlas ospalého otce. Již mluvil z cesty, ale význam svým slovům dodal ručně, když mne znovu prudce pohladil po temeni. Dívaje se na otce, napadla mě věc, bez které bych se určitě obešel a poškrábal jsem se na jíž dříve pochroumaném zátylku. Můj drzý pohled však otce jen rozdráždil a má tvář se stala přistávací plochou dalších dvou dobře mířených pohlavků.

"To byl zase nápad, nechat všechno na poslední chvíli!" vyvstává mi na mysli. "Je to asi stejně znamenitý výplod mé mysli, jako vůbec rozhodnutí psát fejeton!" kleji. "Teď tady zbitý hladím holý papír a za to vše může ten zpropadený NÁPAD!"