Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ještě před několika lety jsem záviděl svým spolužákům, že byli šťastní majitelé jedněch z prvních objemných mobilních telefonů s vytahovací anténkou. Jejich velké tamagodži jim zajišťovalo velkou pozornost během přestávek, kdy všichni závistiví spolužáci žadonili, aby jim ten maličký zázrak vědy a techniky alespoň na chvíli půjčili. Ani jsem netušil, že o pár let později se mi dostane do ruky obdobný předmět a budu jej moci také ukázat svým spolužákům, kteří mi budou závidět stejně dobře, jako jsem záviděl kdysi já.
Bohužel ve chvíli, kdy se pro mě mobilní telefony staly běžnou záležitostí, také vyprchalo mé nadšení. Dotěrný telefon mne všude následoval. Nemohl jsem se ho jednoduše zbavit, protože jakmile bych jej nechal doma, mí přátelé a rodiče, kteří by mne v tu chvíli volali, by mou nedostupnost pochopili buď jako mou neochotu, nebo v horším případě jako mou momentální neschopnost zvednout telefon zapříčiněnou tragickou událostí. Proto si raději i přes svou totální neochotu musím svého mobilního pronásledovatele kdykoli vzít s sebou a smířit se s faktem, že jím mohu být kdykoli nečekaně rušen. Nejsem sám. Tak jak se s postupem času mobilní telefony rozšiřovaly, úměrně vzrůstal počet obětí moderní mobility.
Mobilní otrava, odpusťte - telefon, již není neobvyklým úkazem budící nadšení obdobné nadšení, které jsem již popsal výše na příkladu ze základní školy, ale nezbytný nástroj moderního člověka. Někteří lidé berou svůj telefon jako odraz svého životního stylu, svého postavení ve společnosti a tak podobně. Nejčastěji se na telefonu cení jeho malé rozměry a další určitě velice nezbytné funkce jako je polyfonní vyzvánění (můžete mít místo normálního vyzváněcího tónu všelijaké chrochtání, šplouchání, postkoitální oddechování, části oblíbených skladeb...).
Nejhorší je pokud si nasednete do autobusu plného pubertálních dětí na cestě do školy, kteří během cesty pouštějí jednu melodii přes druhou asi ve snaze vyprovokovat nějakého dalšího blbouna k souboji melodií. To pak jeden hlučný mobil dokáže pekelně znepříjemnit cestu mnoha lidem. Kdykoli jedu takto autobusem s obdobným "sráčem" (rozuměj mobilní telefon) v ruce ještě většího "sráče" (rozuměj pubertálního parchanta) mám chuť všem těm sráčům narvat ty zas*aný mobily do těch jejich zas*aných p*delí...

Ano. Jak jste asi poznali, nenávidím svůj telefon. Dělá mi totiž veliké potěšení, vyklouzne-li mi můj mobil z ruky a udeří-li sebou mohutně o zem. Největšího uspokojení zažívám, pokud se po dopadu za zvuku křupajícího plastu rozlétne na části a nebohé torzo mobilu ještě několikrát poskočí, než opět nalezne klidovou polohu. Poté co se dosyta vynadívám na tuto nádheru, je třeba všechny dílky posbírat a následně složit do původního stavu.
Toto chování k mobilnímu telefonu je ovšem mezi mými vrstevníky velice exotické a já bývám svými spolužáky za své jednání označován skoro za barbara. Většina lidí se ke svému mobilu chová jako ke svému malému děťátku. Neustále mu otírají displej, zabalují jej do měkkého obalu, vlastní pro něj hned několik výměnných krytů najednou, instalují si do něj všelijaké "velice" potřebné aplikace nebo mu dokonce říkají jménem. Já sám mu nikdy jménem říkat nebudu!