Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý už jsme je určitě mnohokrát potkali. Klečící v koutě na zaplivané špinavé zemi. Třesoucí se dlaně nastavují prosebně kolemjdoucím. Jiní se choulí v roztrhaném vaťáku a pletené čepici na studených lavičkách a modlí se, aby se dožili rána. Někteří už jen bezvládně leží, snad smíření s osudem.
Ano, mluvím o bezdomovcích. Připadá mi, že tenhle problém se nikde příliš neřeší. Možná je to způsobeno dnešní dobou, kdy každý myslí jen na své blaho a na okolí se příliš neohlíží. Samozřejmě, můžeme si říct: "Kdyby chtěl, tak se zvedne a jde pracovat." Ale v životě jsou chvíle, kdy k tomu, abychom se mohli zvednou a začít znovu od nuly, potřebujeme pomocnou ruku. Ne každý se dokáže vzchopit bez cizí pomoci. A ne každý se dostal do téhle šlamastiky vlastní vinou.
Pokaždé, když procházím centrem Prahy, míjím alespoň jednu z těch hromádek neštěstí. Ten smutný výraz v uslzených očích mě vždy donutí k zamyšlení. Rozhlédnu se kolem sebe. Proti mně se hrnou davy vystresovaných lidí, uhánějících ve svém závodě s životem. Prohlížím si je od hlavy k patě. Žena středního věku, oblečená v kostýmku poslední módy, dlouhými kroky křižuje Václavské náměstí. Arogantní výraz její tváře a pyšně sevřené rty o ní vypovídají své. Tahle ženská se na zem určitě nedívá. Takhle by se přece nesnížila. V jednu chvíli mám pocit, že o toho ubožáka zakopne. Na druhou stranu, třeba by se aspoň díky tomu pádu probudila. Ale o tom pochybuji.
Jiná, poněkud korpulentní dáma si prodírá cestu davem dost nevybíravým způsobem. Masitý krk jí obepínají silné zlaté řetězy. Tlustými pažemi odstrkuje každého, kdo jí zastoupí cestu a ještě ho pro jistotu zasype vulgárními výrazy. Připomíná mi krtka. Zkouším si jí představit klečící na zemi, v ošoupaném kabátě s prosebným výrazem ve tváři. Pochybuji, že někdy poznala, co je to být úplně na dně. Ale věřím, že jednou pozná...
Proti mně jde muž v nažehleném saku, s precizně uvázanou kravatou a s černým koženým kufříkem v ruce. Všimne si lidské trosky na zemi a zatváří se znechuceně. Opovržlivě odfrkne a pokračuje dál svou cestou životem. Bezdomovec smutně položí utrápenou hlavu do nastavených rukou. Zase jeden arogantní obyvatel. Přitom myslím, že právě tomuhle pánovi by jedna tisícovka vůbec nechyběla.
Na tenhle problém se můžeme dívat z různých pohledů. Určitě se najde spousta hlav, které mě za můj názor odsoudí a budou mě chtít ukamenovat. Ale já zcela otevřeně prohlašuji, že bychom bezdomovce rozhodně neměli přehlížet. Jsou to také jen lidé a i když třeba udělali životní chybu, tak toho po několika hodinách strávených na ulici určitě litují. A takovýhle osud si nikdo nezaslouží. Každý by měl dostat druhou šanci.
I když mám k těmto potopeným lidem takový zvláštní ostych, přece jen jsem jednou zkusila dojít blíž a do nastavených zmrzlých dlaní jsem hodila minci. Co myslíte? Kdo má v očích větší štěstí a komu v nich září víc jiskřiček - obézní ženě, které manžel daruje k výročí další zlatý řetěz do sbírky? Nebo člověku bez domova a bez přátel, kterému tímhle nepatrným gestem vrátíte naději, že ještě není v tomhle drsném světě tak úplně ztracený? Odpovědí by mohlo být známé přísloví - Není všechno zlato, co se třpytí.