Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V továrně recyklací vyrobili nový sešit. Byl jsem jeho součástí. Prostě stránka osmá. Byl jsem bílý, linkovaný, čistý. Odvezli mne do smíšeného obchodu v Hluboké nad Vltavou, kde jsem dvacet sedm dnů čekal na svůj osud. Potom přišla milá paní a koupila mě za pět korun padesát.
Brzy jsem se dostal do školní aktovky jakéhosi Jirky, který začal navštěvovat sedmou třídu. Na desky sešitu tiskacími písmeny uvedl Literatura.
Pár dnů na to se moji kamarádi již chlubili tím, že jsou užiteční. Jejich linky se zaplňovaly poznámkami o dílech Jana Husa a Ámose Komenského, nejbližší kamarád byl popsán zápisky o krásné a nadané spisovatelce Boženě Němcové. Já byl stále čistý. Také jsem se těšil, co zajímavého se na mně objeví. Co zajímavého budou ze mne číst?
Náhle jsem pocítil záchvěv, pak se mnou někdo trhl a já nuceně opustil své přátele. Byl jsem volný, nesvazovaly mě žádné tvrdé desky, ale příjemně mi nebylo. Co se to stalo?
Najednou jsem spatřil v Jirkových rukou plnící pero. "Konečně se dočkám, konečně budu něčím popsán, i já se stanu potřebným a užitečným," radoval jsem se. Ale co to?
V mých bělostných linkách se objevil jediný veliký nápis Blbec. Než jsem se stačil otřást, Jirkovy ruce mě přeložily na třikrát a poslaly od něho pryč.
Ocitl jsem se na cizí lavici, kde mě rozbalil cizí kluk. Velkýma modrýma očima se na mne zadíval, usmál se a připsal do mých linek Pravda. Znovu jsem byl několikrát přeložen a poslán zpět.
Jirka si můj nový obsah přečetl, pokýval hlavou a zmačkal mě. Dost to bolelo, když mě muchlal ve svých dlaních. Potom jsem letěl vzduchem. Nenarostla mi křídla, kdepak, ale ten chvilkový pocit byl báječný. Chvilku jsem se vznášel jako motýl. Dopad na zašpiněnou podlahu byl tvrdý. Ležel jsem tu a smutně se díval vzhůru, kde v sešitě odpočívali moji šťastnější kamarádi. Uslyšel jsem zvonek. V té chvíli na mne šláplo asi sto nohou. Byl jsem celý uválený, zničený.
V tom se pro mne sehla Jirkova ruka. "Sláva, můj majitel mě potřebuje," říkal jsem si. Nebyla to však pravda. Skončil jsem v koši na odpadky.
Tak takový byl můj krátký život. Litoval jsem se, proč jsem se raději nestal úředním dokladem, listem v knize nebo alespoň stránkou, na kterou by někdo napsal pěkný sloh.
Snad příště.