Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi v dávných dobách, když byl můj táta ještě malý, chtěli všichni malí kluci být kosmonautem, autoopravářem, vojákem, nebo dokonce komunistou, či zlodějem... Ale taťka chtěl být popelářem nebo prezidentem.

To vždycky ráno, když popeláři přijeli, si malý Tomáš (můj budoucí taťka) stoupl ke vchodu a sledoval velké oranžové auto s nápisem BOBR, jak zastavuje u patníku před panelákem v centru Olomouce, kde bydlel. Tolik se mu to auto líbilo, to oblečení dvou statných chlápků zvedajících těžké popelnice, ten smrádek, který se linul od zadního konce auta. Ale ze všeho nejlepší na tom bylo, že popeláři mohli stát při jízdě venku vzadu na stupátku a přitom jim vlasy vlály ve větru, mohli se dívat na kolemjdoucí lidi či kolemjedoucí auta... To bylo něco úžasného!

Někdy také večer sledoval televizní noviny (to bylo ještě za komunistů) spolu s maminkou a tatínkem, mými budoucími prarodiči. Oni vám tam povídali o panu prezidentovi, jak si sedí ve velkém teplém křesle, nic nedělá, jenom sem tam podepíše nějaké to lejstro a má za to moc a moc peněz. "To by se mi líbilo," pomyslel si vždycky Tomáš. Celkem rychle ale pochopil, že být prezidentem, to musí být pěkná dřina. Co když se někomu znelíbí a on si na něj klidně spáchá atentát?

Takže začal pochybovat, jestli by bylo vůbec dobré začínat si s nějakým tím "prezidentováním". Ale popeláři, ti zase mají málo peněz a musí vstávat moc brzo ráno. To se mu také moc nechtělo. Usoudil, že ono je to oboje stejně od "P", popelář-prezident, není v tom rozdíl, takže to stejně žádné terno nebude. Rozhodl se tedy, že se raději stane vystudovaným doktorem. Ošetřovat lidi, to je přece dobrý skutek, nebo ne?

Teď už táta konečně pracuje jako radiologický asistent, sice ne jako doktor se všemi právy "řezat" do lidí, ale tohle je taky dobré. Může komandovat lidi, aby zadrželi dech do té doby, dokud nezfialoví, anebo do nich píchat injekční stříkačkou. Horší je, když se k nim přijdou zrentgenovat bezdomovci. To je vám takový smrad, že ani rouška dobře neposlouží. A kolik je potom potřeba desinfekce!

Potom vždycky taťka přijde domů a přemýšlí, jestli by nebylo lepší být přece jen tím popelářem. Kdyby se naskytla možnost stát se prezidentem, tak by ho to už moc nelákalo, ale pro ty peníze by se klidně určitě obětoval. Kdo by taky ne, že? Nakonec dojde v tom svém přemýšlení k závěru, že většina lidí, co chtěla být v dětství popelářem, nebo prezidentem, skončila jako on někde mezi tím. A někdy to spíš sklouzává k tomu popeláři...