Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Konečně jsem si vyšetřila volné odpoledne, jež hodlám celé využít k učení. Již cestou ze školy ovšem začínám mít jisté pochybnosti. Vždyť je tu ještě tolik důležitějších věcí, které musím udělat!

Například můj pes si opravdu zaslouží dlouhou procházku. Ne že bych ho jindy nevenčila, ale cítím, že zrovna dnes je to naprosto nutné. Nemůžu tomu zvířeti odepřít pohyb, když je venku tak hezky, že? Takže půjdeme. A cestou mohu rovnou dojít na nákup, zabiji tak dvě mouchy jednou ranou (když už jsme u toho, mně osobně dělá problémy jakákoli vražda, i muší, takže to myslím jen obrazně)!

Po návratu domů mi na učení zbývá jen polovina původního času. Utěšuji se, že to nevadí, protože jestli jsem alespoň trochu přirozeně inteligentní, tři hodiny mi na učení musí bohatě stačit. Takto uklidněná v klidu vyndám nákup z tašky a otáčím se, že půjdu studovat, když vtom mi padne zrak na nádherné granátové jablko. Vypadá tak šťavnatě, tak sladce... To prostě musím ochutnat. Nejpozději hned (navíc jsem nedávno kdesi četla, že granátová jablka jsou skvělá na stimulaci mozku, takže se to akorát hodí). Jakmile je plod sněden, otáčím se již, připravená na všechno, směrem k pokoji, učebnici, sešitům...

Uprostřed cesty z kuchyně si však všimnu hromady vypraného prádla, kterou mi máma nakázala uklidit (asi tak před týdnem). Hanba mne fackuje. Už týden to tu leží a já nebyla schopná něco s tím udělat. Okamžitě to napravuji. Při ukládání oblečení do skříně ale zjišťuji, že je tam takový nepořádek, že se na to nedá dívat, takže se chopím iniciativy a všechno srovnám. Je to sice další zdržování od úkolů, ale co se dá dělat.

Uf, hotovo. Právě si sedám na židli, když zaslechnu klíč v zámku. Máma je doma! Už? Není to nějak brzy? Vždyť je teprve - půl šesté!? Nejvyšší čas, abych se vrhla na učení. Tento nápad ovšem vzápětí zavrhuji. S prázdným žaludkem ani mozek nepracuje. Nejdříve se musím najíst. Při jídle mi máma vypráví příhody z práce (ona neví, že mne tak zdržuje od školních povinností, takže jí to nevyčítám) a nakonec vytahuje jakýsi ženský časopis, jenž byl prý dnes jako příloha u nejmenovaných novin. Beru ho do rukou a pomalu jím listuji. Ne že by mě takové pitominky jako časopisy pro ženy zajímaly, ale člověk nikdy neví... Možná se v něm zrovna dnes píše něco důležitého. Projíždím obsah a na mámin obvyklý dotaz "Co bylo ve škole?" jako obvykle odpovídám "Nic."

Magazín je skoro prolistován a já se už už zvedám od stolu, když tu mne uhodí do očí titulek se zvláštním, téměř mystickým názvem Prokrastinace. Samozřejmě, jsem žena zvědavá, tudíž mi to nedá a zase si sedám, abych tomu tajemnému slovu přišla na kloub. "Výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví." Tím je to jasné, říkám si, ale nedá mi to a musím číst dál. Co kdybych něčím takovým trpěla? Čím informovanější o problému budu, tím lépe. Po přečtení článku se rozhodnu, že si o prokrastinaci musím zjistit víc. Internet, studna informací, nezklame. Je to zajímavé... Většina prokrastinátorů prý o tomto svém problému ví! To je u duševních nemocí vážně neobvyklé (blázen se koneckonců pozná podle toho, že on sám neví, že je blázen).

Jejda, po vypnutí počítače už je moc pozdě na to, abych se ještě učila. To je ale smůla! Mozkové buňky ovšem potřebují pořádný spánek k regeneraci, takže opravdu musím jít spát. A studium? Snad někdy příště...pokud nebudu zrovna prokrastinovat.