Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý rok se na něj těšíme, ale... Jsem vyloženě letní dítě, milovník tepla, slunce, narozená ve znamení lva, v srpnu, nejsem tedy úplný vyznavač a milovník zimních měsíců.

Můj první sníh, na který si "pamatuji", napadl někdy v říjnu nebo listopadu, když mi byly tři nebo možná čtyři měsíce. Pokud hodně zapátrám v paměti, asi tam opravdu z této doby nic nevylovím, ale myslím, že ani tenkrát to nebyla ta nádherně zasněžená romantická krajina se spoustou zachumelených domečků, kterým svítí okénka do bílé noci a kouří se jim z komína, o čemž vypravuje moje babička, avšak velký bílý "hnus", jenž se snáší na špinavou posolenou zem.

Jistě si umíte představit, kolik jsem z té nádherné nadílky měla radosti. Doma mě nabalili do několika vrstev strašně nemoderních košilek, dupaček, kabátků, do kočáru mě šoupli, jako kdybychom bydleli někde na Sibiři, tenkrát ještě určitě i v zavinovačce a ve fusaku, takže mi sotva byly vidět oči a o dýchání ani nemluvím.

Vyrazili jsme s rodiči do krásné zimní krajiny. Užívala jsem si to a vdechovala tu krásnou předvánoční atmosféru, tedy alespoň si to tak představuji, co taky jiného může dělat malé mimino zabalené v tisících vrstvách v kočáru. Ale pozor, jakmile "to krásné bílé" začalo padat, zabalili můj kočárek do velkého, nepropustného igelitu, aby náhodou nepromokl, protože v té době něco takového jako nepromokavý materiál ještě zaručeně neznali a ze své první bílé krásné romantické nadílky jsem tak neměla zhola nic.

A tak si říkám, jestli ten provokatér Nohavica nemá v něčem pravdu, když ve své písni Ladovská zima zpívá: "Praotče Čechu, tys byl ale strašný cyp. Kdybys popošel o pár kilometrů dále, tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkách válet..."