Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rozum a cit jsou dvě stránky lidské přirozenosti, bezpochyby rozdílné, ale také slučitelné. Je dobré, když se v našem nitru snášejí v míru. Jestliže se v nás poškorpí, měli bychom se asi snažit, seč bychom mohli, je usmířit. Vždy samozřejmě budou jedni lidé citovější, druzí rozumovější. Stane se, že jedno i druhé v nich drobet zakrní. Nejsmutnější je však potkat člověka, který ve vás budí dojmem, že mu chybí oboje...

Příklad, který mě napadá, se může zdát příliš malicherný, aby tvořil závěr kapitoly o tak závažném problému, je však v něm jistý zobecnitelný prvek příznačnosti.

V tramvaji sedí za sebou řada očividně zdravých a do své četby zabraných mladých lidí. Před nimi roztřesená bělovlasá stařenka kymácející se ze strany na stranu. Shodou okolností jí neuvolní místo žádný.
Není na to zákon, nedá se to vymáhat.
Ale vedu v sobě takový hovor: "Mladý muži či slečno, vám této staré paní zřejmě není líto. Tedy vám chybí cit. A neumíte domyslet, že za padesát let tak budete stát i vy a uvítáte, když vás někdo pustí. Tudíž vám chybí i rozum. Za těch padesát let oceníte, bude-li sedět tam, kde nyní sedíte vy, někdo, kdo nebude podobný vám..."

Ale netruchleme. Tohle je totiž mezní případ. Naši mladí mají dosud většinou stále ještě rozum nebo cit. Ta stařenka si sedne.